Seriál LEAGLE ONE o fotbalovém právu připravený ve spolupráci se Zdeňkem Tomíčkem, fotbalovým právníkem, zakladatelem mezinárodní advokátní kanceláře CEE Attorneys a členem Sboru rozhodců FAČR, se v tomto díle zaměří na významné prosincového rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, tzv. CJEU (Court of Justice of the European Union), v případu C‑333-21 Evropské Superligy, tzv. ESL (European Super League).
ESL je projekt plánované evropské mezinárodní klubové fotbalové soutěže, za kterým stojí španělská společnost ESL Company, tzv. ESLC. Ta byla založena několika evropskými velkokluby včetně Realu Madrid, Barcelony či Manchesteru City. ESL se mají účastnit přední týmy starého kontinentu, které by se utkávaly ve vzájemných zápasech. Deklarovaným cílem ESL je lepší finanční zabezpečení jejích účastníků a propagace toho nejlepšího fotbalu. Z logiky věci by se tím však ESL stala přímým konkurentem současné prestižní evropské klubové soutěže Ligy mistrů, tzv. CHL (Champions League), kterou organizuje Unie evropských fotbalových asociací, tzv. UEFA (Union of European Football Associations).
Byznys
Zdeněk Tomíček: Případ Royal Antwerp F.C. aneb volný pohyb hráčů v EU – 7. díl
V konečném důsledku by pak mohlo dojít i k ohrožení atraktivnosti stávajících ligových soutěží včetně slavné anglické Premier League. Není totiž zřejmé, zda by měly kluby účastnící se ESL kapacitní prostor i na zápasy v národních soutěžích, popř. v jakém rozsahu či s jakým kádrem. Oznámení vzniku ESL proto zákonitě vyvolalo bouřlivou reakci. Vyjádření a často i slova odporu zaznívala nejen od fotbalově zainteresovaných – funkcionářů, zástupců klubů, hráčů či fanoušků – ale také od řady čelních evropských politiků včetně britského premiéra. Celý proces je velmi pěkně zdokumentován v čtyřdílné minisérii SuperLeague: The War for Football.
V návaznosti na takto silný odpor veřejnosti doprovázený eskalací, tvrdými prohlášeními a hrozbami sankcí ze strany UEFA i Mezinárodní federace fotbalových asociací, tzv. FIFA (Fédération internationale de football association) začaly kluby, které svoji účast v ESL přislíbily, z projektu couvat. ESLC se proto rozhodla chránit svá práva soudní cestou a podala žalobu proti UEFA a FIFA u obchodního soudu v Madridu. Podobně jako bruselský prvoinstanční soud v případu C-680-21 Royal Antwerp F.C., obrátil se i tento madridský soud s odkazem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, tzv. TFEU (Treaty on the Functioning of the European Union) ve spojení s článkem 19 odst. 3 písm. b) Smlouvy
o Evropské unii, tzv. TEU (Treaty on European Union) na CJEU s žádostí o vydání rozhodnutí o předběžné otázce týkající se možného rozporu postupu, postavení a předpisů UEFA a FIFA s článkem 101 a 102 TFEU. Uvedené články se týkají zákazu dohod mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, která by mohla narušit hospodářskou soutěž a zneužití dominantního postavení na trhu.
Monopolní postavení
Monopolní postavení FIFA, resp. UEFA, ve fotbalovém prostředí vychází již ze samotného základního právního dokumentu FIFA, kterým jsou její stanovy, tzv. FIFA Statutes (pozn.: níže uvedené odkazy na články FIFA Statutes jsou v souladu s jejich zněním z roku 2022 – žaloba k madridskému soudu byla podána před nabytím jejich účinnosti a číslování článků tedy nemusí přesně odpovídat předchozímu znění FIFA Statutes). Článek 22 odst. 1 FIFA Statutes stanoví, že jednotlivé národní asociace tvoří tzv. konfederace, kterých je celkem šest dle jednotlivých kontinentů. Evropskou konfederací je UEFA. Konfederace pak mají právo, ale také povinnost, zajistit, aby v souladu s článek 22 odst. 3 písm. e) FIFA Statutes nebyla založena žádná mezinárodní fotbalová soutěž bez souhlasu a schválení ze strany FIFA. Výsadní postavení FIFA ve světovém fotbalu je dále umocněno článek 71 FIFA Statutes, který výslovně zakazuje, aby hráči a kluby, kteří jsou členy národní asociace spadající pod některou z konfederací, hráli zápasy či byli v jakémkoli jiném sportovním kontaktu s hráči či týmy, které pod žádnou z konfederací nespadají.
Připouští se i předchozí souhlas národní asociace, avšak opět postupem dle předpisů FIFA a UEFA.
I v případě UEFA jsou základním právním dokumentem její stanovy, tzv. UEFA Statutes. V článku 49 odst. 1 UEFA Statutes je stanoveno, že je to právě UEFA, která je jako jediná oprávněna organizovat či rušit fotbalové mezinárodní soutěže v Evropě, kterých se účastní kluby národních asociací spadajících pod UEFA. Článek 49 odst. 3 UEFA Statutes doplňuje, že případné mezinárodní zápasy, soutěže či turnaje organizované na území Evropy, avšak nikoli pod záštitou UEFA, vyžadují předchozí souhlas ze strany FIFA a/nebo UEFA. Připouští se i předchozí souhlas národní asociace, avšak opět postupem dle předpisů FIFA a UEFA. Článek 51 UEFA Statutes pak zakazuje jednotlivým národním asociacím, ligám či klubům, aby se vzájemně sdružovaly v soutěžích či jiných uskupeních s jinými národními asociacemi, ligami či kluby bez udělení souhlasu ze strany UEFA.
V souvislosti s výše uvedenými právními principy FIFA a UEFA je třeba dodat, že UEFA se skládá z 55 členů, tj. národních asociací, a FIFA pak z 211 národních asociací. V současném fotbalovém světě je tedy dle daných pravidel téměř nemožné hrát profesionální fotbal bez kontroly ze strany FIFA a příslušné konfederace. Výjimky tvoří de facto jen soutěže a mezinárodní zápasy týmů z okupovaných či z jiných důvodů neuznaných státních území, které z daných důvodů nebyly za členy příslušné konfederace přijaty. O monopolu FIFA ve světě, resp. UEFA v Evropě, tedy nelze zřejmě pochybovat.
Je však tato situace z pohledu evropského práva v pořádku či nikoli?
V předběžném rozhodnutí CJEU prvně připouští, obdobně jako v případu C-680-21, že sport je v mnoha ohledech specifický. Tato odlišnost však není důvodem, proč by se pravidla hospodářské soutěže neměla na sportovní subjekty a asociace vztahovat. Pouze je potřeba k těmto aspektům přihlédnout pro správnou interpretaci a použití příslušných článků TFEU na dané subjekty.
Založení fotbalové soutěže mimo jejich působnost je de facto znemožněno, protože tyto asociace absolutně kontrolují účast „svých“ týmů a jejich hráčů.
Při posouzení samotného zneužití dominantního postavení na trhu CJEU upozorňuje, že jednání lze kvalifikovat jako zneužití nejen tehdy, pokud má účinek omezení hospodářské soutěže vyloučením jiných soutěžitelů. Stejně je totiž třeba nahlížet i na jednání, které má účinek nebo dokonce cíl bránit potenciálním soutěžitelům ve vstupu na trh. CJEU v této souvislosti připomíná základní pravidlo spravedlivé hospodářské soutěže, kterým je rovnost příležitostí mezi subjekty. Pokud by jakékoli subjekt měl mít na trhu postavení natolik dominantní, že by byl schopen zamezit ostatním subjektům vstoupit na daný trh či mohl regulovat podmínky takového vstupu, pak by bylo zcela nezbytné, aby byly stanoveny naprostonjasné, transparentní a nediskriminační pravidla, za kterých a v jakém rozsahu bude takový subjekt své postavení používat a nikoli zneužívat.
CJEU zcela jasně potvrdil, že FIFA a UEFA mají dominantní postavení, pokud jde o organizaci a marketing mezinárodních fotbalových soutěží. Důvodem je fakt, že FIFA i UEFA mají výše uvedené regulační a kontrolní práva povolovat zřízení a organizaci konkurenčních fotbalových soutěží třetí stranou. Založení fotbalové soutěže mimo jejich působnost je de facto znemožněno, protože tyto asociace absolutně kontrolují účast „svých“ týmů a jejich hráčů.
Podle ustálené evropské judikatury může subjekt v dominantním postavení prokázat, že jednání, které spadá do působnosti článku 102 TFEU, je odůvodněné a tedy nezakázané. To je možné udělat dvěma způsoby. Subjekt může prokázat, že je jednání objektivně nezbytné nebo skrze tzv. obhajobu účinností, tj. prokázat, že protisoutěžní účinky jednání jsou přinejmenším vyváženy jeho pozitivními účinky. CJEU ve svém předběžném rozhodnutí uvádí, že jednání, jehož cílem je vyloučit jakoukoli konkurenci nelze odůvodnit objektivní nutností. Takové jednání však může být stále odůvodněno v rámci obhajoby účinnosti, a to kumulativním splněním následujících podmínek: (1) dané jednání přináší také přínosy, (2) tyto přínosy vyvažující škodlivé účinky jednání, (3) jednání je nezbytné pro dosažení těchto přínosů, a (4) jednáním zároveň nedochází k vyloučení účinné hospodářské soutěže. Zejména poslední bod může být v daném případě splněn jen velmi těžko.
Pro úplnost uvádím, že se CJEU ve svém předběžném rozhodnutí zabýval i postavení FIFA a UEFA na trhu s ohledem na prodej audiovizuální a jiných marketingových práv. Právní analýza závěrů CJEU v této oblasti však není předmětem tohoto článku.
Závěr
Závěrem tedy nezbývá než připomenout, že finální rozhodnutí, alespoň v první instanci, zůstává na madridském obchodním soudu. S ohledem na znění předběžné otázky, kterou tento soud CJEU zaslal a následné rozhodnutí CJEU o ní popsané výše však nelze předpokládat, že by se madridský soud od závěrů a doporučení CJEU jakkoli významně odchýlil. Pokud tedy dojde k předpokládanému rozhodnutí a tedy „prohře“ FIFA a UEFA, pak se můžeme zřejmě těšit na obrovskou revoluci evropského mezinárodního klubového fotbalu. Zda to v konečném důsledku pomůže sportu samotnému je vysoce spekulativní. Dodržování platných předpisů, včetně těch určených k ochraně hospodářské soutěže, je však nutné a nelze se mu vyhýbat.
