Rozhodčí řízení představuje v České republice zajímavou alternativu k soudnímu řešení sporů, zejména mezi podnikateli. Základní právní rámec poskytuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jehož současná podoba je výsledkem několika novelizací. Klíčový byl především přechod z 90. let, kdy soudy byly značně přetížené, a arbitráž se prosadila jako rychlá a efektivní cesta k dosažení závazného rozhodnutí.
Zatímco tehdejší úprava umožňovala relativně široké využití rozhodčích doložek i pro spotřebitelské spory, pozdější změny zákona – zejména od roku 2016 – zamezily používání arbitráže v oblasti B2C, čímž se tato forma řešení sporů stala téměř výlučnou doménou vztahů mezi podnikateli (B2B).
Jednou z nejzásadnějších podmínek platného rozhodčího řízení v ČR je písemná forma rozhodčí doložky či smlouvy, což jednoznačně stanoví § 3 odst. 1 uvedeného zákona. Podle judikatury Nejvyššího soudu nestačí, aby bylo ujednání pouze neurčitě naznačeno v obchodních podmínkách – je potřeba, aby strany jasně vyjádřily vůli předat případný spor arbitrům. V praxi se proto často setkáme s odkazem na určitou rozhodčí instituci (například Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR), nebo s dohodou, že spor rozhodne konkrétní osoba. Zákon přitom jasně vymezuje i postup při jmenování rozhodců a určuje, v jakých situacích lze napadnout výsledný nález u obecných soudů (například pro neplatnost samotné rozhodčí smlouvy nebo pro zásadní procesní pochybení).
Pro podnikatele má arbitráž v ČR nadále zásadní význam, neboť jim poskytuje rychlejší, jednoinstanční řízení a často i specializovaného rozhodce, který rozumí danému oboru. Výsledkem je rozhodčí nález s účinky pravomocného rozsudku.
Rozhodčí řízení v mezinárodním prostředí
Rozhodčí řízení v mezinárodním prostředí bývá pro podnikatele strategickou volbou, neboť se odlišuje od tuzemských arbitráží nejen právním rámcem, ale i rozmanitějším složením stran a arbitrů. Mezinárodní kontext přináší specifické výhody i požadavky: je třeba počítat s možnými rozdíly v právních kulturách, jazycích či způsobech vedení sporu. Zásadní roli zde sehrává Newyorská úmluva z roku 1958, která zaručuje, že rozhodčí nálezy vynesené v jedné členské zemi budou obecně respektovány a vymahatelné i v dalších státech. Tato úmluva tak vytváří celosvětovou síť, díky níž je mezinárodní arbitráž často praktičtější než spoléhání se na rozhodnutí soudů jiné jurisdikce.
Významnou oporu pro tvorbu a harmonizaci národních úprav představuje Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži, který přijala řada států napříč světem. Jeho hlavní přínos spočívá v jednotném postupu v otázkách, jako je uzavření rozhodčí smlouvy, zásada kompetence-kompetenci (pravomoc arbitrů rozhodovat o vlastní jurisdikci) či omezené důvody pro zrušení nálezu. Země, jež se Vzorovým zákonem řídí, jsou zpravidla považovány za „arbitrážně přívětivé“ a podnikatelé v nich mají větší jistotu, že místní soudy budou arbitráž podporovat, nikoli mařit.
V mezinárodních kontraktech získalo rozhodčí řízení velkou váhu díky několika klíčovým benefitům. Především umožňuje stranám vyhnout se přílišné závislosti na státním soudnictví jednoho z partnerů. Pokud by česká firma řešila spor s protistranou ze země s velmi odlišným právním prostředím, mohla by být vystavena riziku nejistého soudního procesu. Arbitráž poskytuje neutrální půdu, kde lze dohodnout jazyk řízení, složení rozhodčího senátu a zásady dokazování tak, aby nedocházelo k nechtěnému zvýhodňování jedné strany.
V této souvislosti je třeba zmínit renomované rozhodčí instituce, které spravují stovky či tisíce mezinárodních sporů ročně a vytvořily si vlastní rozhodčí pravidla. K nejznámějším patří Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře (ICC) se sídlem v Paříži, London Court of International Arbitration (LCIA) sídlící v Londýně a také Vídeňský Mezinárodní rozhodčí soud (VIAC) spadající pod Rakouskou hospodářskou komoru. Tyto instituce poskytují odbornou administrativu, jasné procesní směrnice a záruku, že jmenovaní rozhodci budou skutečně nezávislí a erudovaní.
V kontextu střední a východní Evropy je pro české a slovenské podnikatele VIAC mimořádně atraktivní. Důvodem je zejména blízkost a dlouhodobá tradice ve vedení sporů s účastníky z tohoto regionu. Vedle vysoké odborné úrovně se VIAC vyznačuje i schopností vést řízení v různých jazycích, včetně češtiny či slovenštiny, což může významně snížit náklady na překlady a usnadnit komunikaci. Podle statistik se právě díky jazykové flexibilitě a geografické poloze VIAC často uvádí v rozhodčích doložkách jako preferovaná instituce pro řešení přeshraničních sporů.
Kromě toho se VIAC snaží udržet poplatkovou politiku na konkurenceschopné úrovni ve srovnání s ICC či LCIA. V případě středně velkých sporů proto jeho služby mohou vycházet relativně levněji než u pařížské či londýnské arbitráže. Důraz na multijazyčnost a multikulturalitu řízení je pak pro mnohé podnikatele přesvědčivý argument, protože vede k rychlejší a efektivnější komunikaci.
Jednoznačnou výhodou mezinárodní arbitráže je i globální vymahatelnost nálezů, garantovaná zejména už zmíněnou Newyorskou úmluvou. Ta stanoví, že pokud je rozhodčí nález vynesen ve státě, který je smluvní stranou úmluvy, může být s relativně malými překážkami vykonán i v jiném smluvním státě. Pro podnikatele, kteří operují ve více zemích, jde o zásadní benefit zajišťující, že úspěch v arbitráži nezůstane jen „na papíře“.
V souhrnu tedy lze říci, že mezinárodní rozhodčí řízení skýtá vysokou míru jistoty a flexibility, a to jak z hlediska výběru rozhodců či institucionálních pravidel, tak z hlediska vymahatelnosti nálezu. Výběr konkrétní instituce se pak odvíjí od povahy sporu, obchodního sektoru i vzájemných preferencí stran. Rozhodně však platí, že ať už se český podnikatel rozhodne pro ICC, LCIA či VIAC, měl by mít na paměti standardní doporučení: sjednat jasnou a pečlivou rozhodčí doložku, dohodnout vhodný jazyk řízení a zvážit i otázku nákladů, aby výsledná arbitráž splnila očekávaný účel – rychlé a efektivní vyřešení mezinárodních obchodních sporů.
Rozhodčí doložka a její význam
Rozhodčí doložka plní v obchodních vztazích klíčovou funkci, protože již při uzavírání smlouvy umožňuje stranám přesně stanovit, jakým způsobem se budou případné spory řešit. V tuzemské i mezinárodní praxi se proto doporučuje věnovat přípravě této doložky zvláštní pozornost. Pokud je formulace neúplná nebo neurčitá, může to vyvolat pochybnosti o platnosti rozhodčí smlouvy či způsobit zmatek v tom, která pravidla nebo instituce mají arbitráž spravovat. Zásadní je tedy jasně definovat, na jaké typy sporů se bude arbitráž vztahovat, kde bude probíhat a kdo bude rozhodovat.
Mezi nejdůležitější náležitosti rozhodčí doložky patří vymezení rozhodce či rozhodčí instituce, volba jazyka a místa (sídla) řízení a případné určení rozhodného práva. V současné praxi se strany často inspirují vzorovými doložkami renomovaných rozhodčích institucí. Například český Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR uvádí na svých webových stránkách doporučené znění v českém jazyce, které lze snadno upravit dle konkrétních potřeb. V mezinárodních smlouvách bývá populární rozhodčí doložka podle standardizovaných formulací UNCITRAL, kde strany vloží jméno či označení orgánu, který bude rozhodce jmenovat, a také doplní jazyk a místo konání arbitráže.
Při větších či specializovanějších sporech vstupují do hry výše uvedené instituce jako Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře (ICC), London Court of International Arbitration (LCIA) či Vídeňský Mezinárodní rozhodčí soud (VIAC). Každá z nich vydává doporučené vzorové klauzule, ve kterých si strany následně přizpůsobí například konkrétní místo rozhodčího řízení, počet rozhodců a rozhodné právo. Právě jasná a stručná formulace tvoří základ, na který se později navazuje detailnějšími úpravami.
Proč se vyplatí rozhodčí řízení jako variantu klasických soudních sporů zvažovat?
Rozhodčí řízení je v mnoha případech efektivním a rychlým nástrojem k vyřešení obchodních konfliktů, ale při jeho volbě je klíčové posoudit reálné potřeby konkrétního byznysu. Jednou z hlavních výhod je vyšší flexibilita – strany se mohou dohodnout na procesních pravidlech, která jim budou skutečně vyhovovat, a celý spor tak může proběhnout mnohem svižněji. Na druhou stranu mohou být náklady na rozhodčí řízení vyšší, a to zejména pokud se spor vede u zahraniční instituce, vyžaduje zapojení specializovaných znalců nebo značné cestování. Proto je vhodné předem zvážit, zda hodnota sporu odůvodňuje případné výdaje a zda je přítomna přidaná hodnota v podobě erudovaného panelu rozhodců či rychlého výsledku.
Dalším důležitým faktorem je možnost volby rozhodce či rozhodců, kteří se specializují na daný obor, což u soudu nebývá vždy zaručeno. Díky tomu se lze snáze vyhnout zdlouhavému dokazování v oblastech, kde obecný soud či klasický soudce nemusí mít dostatek odborných znalostí. Navíc je výhodou i jednoinstančnost rozhodčího řízení – nález, který tribunál vydá, je zpravidla konečný, a strany se tudíž nezatěžují dalším odvolacím řízením. Pro mnohé podnikatelské subjekty je také důležitá neveřejnost arbitráže, kdy citlivé informace o obchodních vztazích neproniknou na veřejnost.
Vždy je pak třeba doporučit konzultovat znění rozhodčí doložky s odborníkem, který již má s arbitrážními řízeními praktické zkušenosti. Obdobně je vhodné zajistit si v řízení advokáta, jenž se na arbitráž specializuje a dovede klienta provést všemi fázemi procesu. Pokud tedy podnikatelé pečlivě zváží své ekonomické a strategické potřeby, nastaví správně formulovanou rozhodčí doložku a zvolí vhodnou instituci či rozhodce, může jim arbitráž ušetřit nejen čas, ale i značnou část nákladů či starostí spojených s vleklými soudními spory.
O autorovi
JUDr. Zdeněk Tomíček, autor článku, je jedním ze zakladatelů a Partnerů mezinárodní advokátní kanceláře CEE Attorneys, kde vede litigační oddělení a oddělení sportovního práva. Současně zastává pozici místopředsedy Sboru rozhodců Fotbalové asociace České republiky a je členem kárného senátu České advokátní komory. Díky dlouholetému zaměření na rozhodčí řízení a sportovní agendu získal rozsáhlé zkušenosti s arbitrážemi vedenými před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, jakož i s mezinárodními řízeními dle pravidel UNCITRAL či LCIA. Při zastupování klientů klade důraz na efektivní a důkladnou přípravu každé kauzy, aby i komplexní spory mohly být vyřešeny v krátkých lhůtách a s jasným výsledkem.
