Když systém selhává. Práva poškozeného v trestním řízení a jak se bránit
Kapitola III.: Dohled státního zástupce
V trestním řízení nastávají chvíle, kdy i jinak rozběhnutý stroj začne skřípat. Může se v určitém bodě zcela zastavit, nebo v něm „někdo“ – typicky policejní orgán – zvolí postup, který není zcela v souladu se zákonem, případně nerespektuje základní práva zúčastněných osob. Právě pro řešení těchto a podobných situací slouží institut dohledu státního zástupce podle § 157a trestního řádu. Patří k těm paragrafům, které zůstávají nenápadné, dokud je skutečně nepotřebujete – a právě tehdy může sehrát klíčovou roli při zajištění spravedlnosti a zákonnosti v přípravném řízení.
Jedná se o procesní mechanismus, jehož hlavním smyslem je umožnit osobám dotčeným trestním řízením efektivní a rychlý přístup ke kontrole postupu orgánů činných v trestním řízení – zejména policejního orgánu, v určitých případech však i samotného státního zástupce. Zároveň tento nástroj posiluje roli státního zástupce jako „pána“ přípravného řízení (tzv. dominus litis), který koriguje jeho průběh a uplatňuje dozor podle § 174 a násl. trestního řádu.
Podstata dohledu
Hlavní funkcí institutu dohledu je prevence průtahů a náprava vadných či nezákonných úkonů
v rámci přípravného řízení. Ustanovení § 157a trestního řádu dává tomu, proti němuž se trestní řízení vede, stejně jako poškozenému, možnost kdykoliv během přípravného řízení podat žádost o přezkum postupu dotčeného orgánu. Tato žádost není vázána žádnou lhůtou, a státní zástupce je povinen ji bezodkladně vyřídit a žadatele o výsledku vyrozumět. Systém je navíc koncipován tak, aby pokrýval celé přípravné řízení, včetně některých zvláštních forem – například zkráceného přípravného řízení či řízení proti mladistvým nebo právnickým osobám.
Advokacie
Když systém selhává – 2. díl
Můžeme tedy shrnout, že tento procesní nástroj slouží nejen ke zjištění a odstranění průtahů (ať už zaviněných, či ne), nýbrž také ke kontrole správnosti postupu policejních orgánů a státních zástupců. Pojem „závada v postupu“ je zde velmi široký – pokrývá víceméně jakýkoli postup nebo nečinnost, která je v rozporu se zákonem nebo je jinak nesprávná. Žádost podle § 157a trestního řádu tedy není opravným, ale spíše efektivním prostředkem včasné a neformální kontroly postupu v přípravném řízení. Slouží k rychlé nápravě zjištěných nedostatků a zabraňuje tomu, aby případné procesní chyby či průtahy blokovaly spravedlivý průběh dalšího řízení nebo narušovaly práva dotčených osob.
Pohled judikatury
Rozhodovací činnost Ústavního soudu České republiky se stala významným zdrojem interpretace a vymezení hranic tohoto institutu. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 2410/18 ze dne 20. října 2020 Ústavní soud zdůraznil, že státní zástupce musí při přezkumu postupu policejního orgánu postupovat systematicky a rozlišovat mezi úkony, které byly provedeny přímo jím samotným nebo s jeho souhlasem, a těmi, které vykonal policejní orgán samostatně.
Soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že dozorový státní zástupce není oprávněn přezkoumávat úkony, na nichž se sám podílel, neboť by tím de facto hodnotil vlastní postup. Zákonnost těchto úkonů má být přezkoumávána výhradně vyšším státním zastupitelstvím. Oproti tomu úkony, které policejní orgán provedl bez ingerence státního zástupce, podléhají přezkumu přímo v rámci jeho dozorové činnosti.
Judikatura však klade důraz nejen na kvalitu samotného přezkumu, ale i na jeho včasnost. Už v nálezu sp. zn. III. ÚS 1094/09 ze dne 23. září 2009 Ústavní soud výslovně podtrhl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení žádosti v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces. To je garantováno jak čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tak čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stát proto musí vytvořit procesní mechanismy, které efektivní justici umožní – a jejich selhání nesmí jít k tíži konkrétních občanů. O závažnosti této povinnosti svědčí i rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v kárných řízeních, kde již došlo k disciplinárnímu postihu státních zástupců za to, že žádosti podle § 157a odst. 1 trestního řádu nevyřizovali po dobu několika měsíců, ačkoliv zákon výslovně ukládá jejich neprodlené vyřízení.
Formálnost bez obsahu není řešením
V praxi se však často objevují i jiné zádrhely. Jedním z opakujících se systémových problémů je tendence státních zástupců vyřizovat žádosti pouze formálně, bez skutečného přezkumu postupu policejního orgánu – zpravidla z obavy vstupovat do přímé konfrontace s policií.
Protože státní zástupci často dlouhodobě spolupracují se stejnými policejními orgány, mohou mezi nimi vznikat vztahy, které omezují objektivitu a brání nezávislému posouzení jejich postupu. K tomu se přidává i skutečnost, že někteří státní zástupci nemají dostatečný přehled o konkrétních úkonech prováděných v dané věci, a proto nejsou schopni námitky žadatele odpovědně posoudit.
Namísto toho, aby si podle § 174 odst. 2 trestního řádu vyžádali potřebné informace, spoléhají na obecná vyjádření policejních orgánů. Výsledkem je, že poškozeným (či obviněným) jsou zasílány standardizované odpovědi, v nichž se konstatuje, že „nebyly zjištěny žádné průtahy ani závady v postupu“, aniž by došlo k přezkoumání konkrétních námitek, na něž žádost směřovala.
Ústavní soud se k této otázce také vyjádřil – upozornil, že není nutné, aby státní zástupce odpovídal na každou jednotlivou námitku, avšak musí předložit ucelenou argumentační linii (např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09, III. ÚS 2410/18, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 832/12, IV. ÚS 2855/13).
V praxi však často chybí i tento základní rámec argumentace, což podkopává smysl celého institutu a snižuje důvěru v jeho efektivitu.
Dohled státního zástupce podle § 157a trestního řádu představuje pro poškozeného klíčový ochranný mechanismus, který zvyšuje transparentnost a kvalitu přípravného řízení. Zajišťuje, aby trestní proces probíhal v souladu se zákonem – jak co do lhůt, tak i co do procesních pravidel.
Pokud státní zástupce tento nástroj neredukuje na pouhou formalitu, může účinně zasahovat již v raných fázích řízení, napravovat procesní chyby a zaručit zákonnost nejen „na papíře“, ale i v praxi. Právní úprava, ač koncepčně promyšlená a zdánlivě jednoduchá, však naráží v praxi na řadu problémů. Jejich příčiny spočívají jak v neochotě některých státních zástupců vykonávat důslednou kontrolu policejních orgánů, tak i v institucionálních bariérách a procesních nedostatcích, které brání plnému využití tohoto institutu.
V dalším dílu se proto zaměříme na mechanismus podnětu ke Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) – vysvětlíme, kdy je namístě jej podat, jak jej strukturovat a jak zajistit, aby měl skutečný dopad.
