V aktuálním díle seriálu LEAGLEONE o fotbalovém právu připraveném ve spolupráci se Zdeňkem Tomíčkem, fotbalovým právníkem, zakladatelem mezinárodní advokátní kanceláře CEE Attorneys a členem Sboru rozhodců FAČR, se podíváme na v prosinci vydané předběžné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, tzv. CJEU (Court of Justice of the European Union) v případu C-680-21 Royal Antwerp F.C.
Od sezóny 2008/2009 požaduje Unie evropských fotbalových asociací, tzv. UEFA (Union of European Football Associations), aby všechny kluby, které hrají její soutěže, zapsaly na svoji soupisku maximálně dvacet pět hráčů. Osm z nich musí spadat do kategorie home-grown players, tzv. HGP. Aby byl hráč považován za HGP, musel alespoň tři roky v období, kdy mu bylo mezi patnácti a dvaceti jedna lety, trénovat s daným klubem. U čtyř z těchto osmi hráčů však v konečném důsledku postačilo, že trénink probíhal i s jiným klubem, avšak ze stejné země.
Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.
Královská belgická fotbalová asociace, tzv. RBFA (Royal Belgium Football Association) toto pravidlo dále částečně inkorporovala i do svých předpisů. Nařizuje, aby každý klub, který hraje první a druhou nejvyšší belgickou soutěž měl na soupisce dvaceti pěti hráčů také alespoň osm hráčů, kteří trénovali před dosažením dvacátých třetích narozenin alespoň tři celé sezóny v rámci některého z belgických klubů. Navíc tři z těchto hráčů museli dosáhnout dané podmínky před jejich dvacátými prvními narozeninami.
Byznys
Zdeněk Tomíček: Způsobilost hrací plochy z pohledu práva – 6. díl
Výše uvedený přístup považoval za nespravedlivý izraelský fotbalista Lior Refaelov, který působil v Belgii dlouhých dvanáct let. Od sezony 2011/12 do konce sezóny 2017/18 hájil barvy Club Bruggy, v následujících třech letech klubu Royal Antwerp a v sezónách 2021/22 a 2022/23 pak Anderlecht Brusel. Proto se ve spolupráce se svým tehdejším zaměstnavatelem, klubem Royal Antwerp, obrátil na Belgickou sportovní arbitráž, tzv. BCAS (Belgium Court of Arbitration of Sport), aby posoudila, zda uvedené předpisy UEFA, zejména pak článek 45.02 regulací jednotlivých pohárových soutěží, a RBFA nejsou v rozporu s pravidly Smlouvy o fungování Evropské unie, tzv. TFEU (Treaty on the Functioning of the European Union). BCAS však žalobu odmítl.
Rozpor
Hráč a klub se proto obrátili na prvoinstanční soud v Bruselu. Tvrdili zjevný rozpor mezi uvedenou fotbalovou regulatorikou a TFEU, konkrétně pak s jejími články 45 a 101. Článek 45 zajišťuje volný pohyb pracovníků v EU a ve svém druhém odstavci výslovně říká „Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.“ Článek 101 pak upravuje pravidla hospodářské soutěže v EU. Tento bruselský prvoinstanční soud se pak s odkazem na ustanovení článku 267 TFEU ve spojení s článkem 19 odst. 3 písm. b) Smlouvy o Evropské unii, tzv. TEU (Treaty on European Union) obrátil na CJEU s žádostí o vydání předběžné otázky.
Fotbalový business je specifický.
Rozhodnutí
CJEU se ve svém rozhodnutí zaobíral nejdříve pojmy „účel“ a „důsledek“ – jde o klíčové pojmy pro správné použití a výklad článku 101 TFEU, který ve svém odstavci jedna větě první říká: „S vnitřním trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, zejména ty, které…“ Jediné možné výjimky z tohoto pravidla jsou pak uvedeny v článku 101 odstavci tři. CJEU v této otázce shrnul, že příslušná limitace vztahující se na zařazení HGP na soupisku omezuje použití nejvhodnějších hráčů klubů tak, aby kluby mohly dosahovat co nejlepších výsledků. Na druhou stranu však CJEU připustil, že fotbalový business je specifický a je ve své podstatě spravedlivé, aby organizace rozhodující o jeho pravidlech mohly do určité míry regulovat i soutěžní pravidla, tedy i způsob, jakým musejí kluby dávat dohromady své soupisky. Finální posouzení, zda došlo k porušení článku 101 odst. 1 TFEU, popř. zda při jeho porušení lze aplikovat některé z možností článku 101 odst. 3 TFEU, na základě, kterých lze odst. 1 daného článku TFEU prohlásit za neúčinný, nechává CJEU na prvoinstančním bruselském soudu. Doporučuje však, aby při tomto zvážení bylo vzato mj. v potaz, zda regulace hráčů na soupisce je ku prospěchu nejen samotných hráčů a jejich rozvoji, ale také ku prospěchu klubu, diváků a dalších zainteresovaných subjektů.
V další části svého předběžného rozhodnutí CJEU uvádí, že pravidla o zařazení HGP znevýhodňují hráče, kteří chtějí hrát profesionální fotbal v klubu v jiné členské zemi EU. Jde o nepřímou diskriminaci hráčů, kteří pod pravidla HGP nespadají. Navíc je dle CJEU zjevně nejasné, zda zavedení pravidel HGP, jejichž prvotním cílem měla být podpora rozvoje mladých regionálních hráčů, opravdu vede ke zlepšení podmínek směřujících k realizaci tohoto záměru.
Hlavní rozhodnutí
Hlavní rozhodnutí zůstává na bedrech prvoinstančního bruselského soudu. Každopádně předběžné rozhodnutí, které v dané otázce CJEU vydal je velmi důležité. Zcela jasně vyjadřuje názor, že ačkoli je fotbalové odvětví v mnoha oblastech specifické, pak na jejich základě nelze odbočovat od základních pravidel, na kterých stojí soutěžní právo EU či pravidla volného pohybu osob. Zároveň je zřejmé, že i s ohledem na článek 267 TFEU, kterou ve své první větě stanový, že „Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie,“ nelze mít za to, že takto klíčové právní otázky může legitimně a s konečnou platností rozhodovat populární Mezinárodní sportovní arbitráž, tzv. CAS, avšak pouze CJEU, resp. příslušné národní soudy postupem dle tohoto článku TFEU.
Závěr
Závěrem pro úplnost dodávám, že v prosinci bylo krom tohoto případu C-680/21 vydáno rozhodnutí také v ostře sledovaném případu C-333/21, týkajícím se Evropské Superligy, což bude téma jednoho z příštích dílů našeho fotbalově právního seriálu s LEAGLEONE. FIFA pak závěrem prosince dočasně pozastavila účinnost některých článků své regulatoriky fotbalových agentů FIFA Football Agent Regulations, tzv. FFAR, dokud nebudou s konečnou platností rozhodnuty spory o jejich soulad se soutěžním právem EU (nesoulad se soutěžním právem Anglie byl již potvrzen). Právní předpisy vydávané FIFA a UEFA tedy utrpěly závěrem minulého roku citelný zásah a je zřejmé, že legislativní činnost těchto asociací ovládajících světový fotbal se bude muset výrazně zlepšit a dávat větší důraz na soulad vydávaných pravidel s jinými platnými předpisy, které prostě a jednoduše opomíjet nelze.
