Tento díl seriálu LEAGLEONE o fotbalovém právu připraveném ve spolupráci se Zdeňkem Tomíčkem, fotbalovým právníkem, zakladatelem mezinárodní advokátní kanceláře CEE Attorneys a členem Sboru rozhodců FAČR, byl připraven s Tomášem Martincem, advokátem a sportovním fanouškem. Otevřeme v něm téma možné diskriminace hostujících fanoušků na českých fotbalových stadionech. Téma, které se nedávno rozvířilo na sociální síti X, a které se bude objevovat v dalších médiích.
V rámci Fortuna ligy, 13 z celkových 16 klubů implementuje v návštěvních řádech regulace, které omezují pohyb hostujících fanoušků výhradně na pro ně vyhrazené sektory. Deset z těchto klubů si vyhrazuje právo udělit přístup do specifických oblastí stadionu pouze na základě předem stanovených kritérií, jako jsou klubová příslušnost nebo vnější klubové označení. FK Teplice explicitně specifikuje ve svém návštěvním řádu, že divákům vybaveným oděvy či atributy hostujícího týmu, jako jsou dresy či šály, nebude povolen vstup do sektorů vyhrazených pro domácí příznivce.
Byznys
Zdeněk Tomíček: Novela stanov UEFA – 15. díl
Úroveň bezpečnosti
Motivací pro implementaci těchto pravidel je primárně snaha o zajištění co nejvyšší úrovně bezpečnosti. Pravidla, která jsou klubům uložena, pramení nejen z domácích zákonů a fotbalových pravidel, ale rovněž z mezinárodních norem. Jednou z klíčových regulací v tomto ohledu jsou UEFA Safety and Security Regulations (SSR), které představují základ pro bezpečnostní opatření na fotbalových stadionech. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, pak tvoří fundamentální právní rámec pro pořádání sportovních akcí v České republice.
V souladu s tímto zákonem poskytuje Manuál Ministerstva vnitra ČR pro fotbalové kluby další vodítka, včetně možnosti omezení přístupu do určitých částí stadionu a explicitně říká: „za účelem ochrany veřejného pořádku, života, zdraví a majetku lze obecné podmínky přiměřeně a v odůvodněných případech limitovat (například vymezit prostory, kam je možné koupit lístek na základě klubové příslušnosti- sektor pro hostující fanoušky, stanovit pravidla vstupu do ostatních sektorů- např. vstup do některých sektorů bez vnějšího klubového označení apod.), nejedná se tedy v takových případech o zásah do práv na ochranu spotřebitele.“ Velmi podstatná a často opomíjená část tohoto „návodu“ však říká, že je toto omezení, a tedy možná diskriminace možné jen za dodržení pravidel přiměřenosti v odůvodněných případech.
Fotbalový klub x divák
Vztah mezi fotbalovým klubem a divákem je právně upraven smlouvou, která vzniká v okamžiku nákupu vstupenky na specifické utkání. Tato smlouva zakládá základní právní povinnosti: divák je povinen uhradit vstupné a klub má povinnost zajistit mu přístup na dané utkání. Detailnější podmínky tohoto vztahu jsou specifikovány v obchodních podmínkách, které kromě jiného definují náležitosti spojené s nákupem vstupenek, a dále v návštěvním řádu, určujícím povinnosti diváků během jejich pobytu na stadionu.
Je důležité zdůraznit, že smlouva mezi klubem a divákem má charakter tzv. adhezní smlouvy, a proto pokud obsahuje pro diváka jako slabší stranu zvláště nevýhodná ujednání bez objektivního důvodu, mohou být tato ujednání prohlášena za neplatná.
Podle občanského zákoníku jsou však oba dokumenty považovány za obchodní podmínky. To znamená, že na jakékoli ustanovení návštěvního řádu, které by divák neměl možnost předvídat a které explicitně nepřijal, je třeba nahlížet jako na právně neúčinné. Dále je důležité zdůraznit, že smlouva mezi klubem a divákem má charakter tzv. adhezní smlouvy, a proto pokud obsahuje pro diváka jako slabší stranu zvláště nevýhodná ujednání bez objektivního důvodu, mohou být tato ujednání prohlášena za neplatná. Divák je obvykle kvalifikován jako spotřebitel, což znamená, že smlouva nesmí obsahovat klauzule, které by v rozporu s požadavkem poctivosti významně narušovaly rovnováhu práv a povinností ve prospěch klubu.
Diskriminace
Diskriminace je centrálním tématem v kontextu dodržování předpisů a řízení vztahů s diváky, zejména skrze návštěvní řády. Ačkoli je určitá míra diskriminace považována za nezbytnou pro zajištění bezpečnosti na stadionech, existuje tenká hranice mezi oprávněným připuštěním některých částečně diskriminačních opatření a jejich možným zneužitím. Tato hranice je obtížně definovatelná. Zajímavým paradoxem je, že diskriminace mezi fanoušky podporujícími stejný tým obvykle nenastává, zatímco diskriminace na základě klubových preferencí je běžná a častá.
Kategorie
Vynecháme-li specifické skupiny jako VIP nebo diváky s handicapem, fotbalové kluby obvykle rozlišují své diváky do dvou hlavních kategorií: fanoušci domácího a hostujícího týmu. Toto binární členění však není dostatečně reprezentativní pro skutečné rozmanitosti, které se na stadionech vyskytují, a především pak pro možné správné posouzení rizika a stanovení bezpečnosti.
Nezávisle na klubové loajalitě můžeme na stadionech identifikovat různé sociální skupiny, jako jsou běžní diváci (tzv. normálové) a rodiny s dětmi, aktivní fanoušci či chuligánské skupiny, přičemž každá z nich představuje odlišnou úroveň rizika nevhodného chování. Míra tohoto rizika se odvíjí spíše od sociální příslušnosti než od klubové loajality. Přesto standardní návštěvní řád tuto diverzitu neodráží a kategorizuje všechny tyto skupiny univerzálně, což může vést k problematickým situacím. Zjednodušená klasifikace může být sice motivována úsilím o efektivitu nebo snahou vyhnout se diskriminaci, avšak pokud je tato snaha vedená oprávněným zájmem na zajištění bezpečnosti, může paradoxně vytvářet diskriminační situace, jelikož takové dělení nemá přímý vztah k protiprávnímu jednání.
Koho chráníme a před čím?
V kontextu zajišťování bezpečnosti na stadionu je esenciální položit si otázky, koho chráníme a před čím. Je zásadní posoudit, zda je diskriminace určitých skupin fanoušků nezbytná k dosažení požadované míry bezpečnosti a zda jsou zvolená opatření adekvátní k dosažení tohoto cíle. Existují-li alternativní metody, které by méně zasahovaly do práv určitých skupin, nebo které by je nezasahovaly vůbec, je třeba jim dát přednost.
Veřejného ochránce práv se podezřením na diskriminaci fotbalových fanoušků zabýval v rozhodnutí 75/2010/DIS, ve kterém neprošel jeden z fotbalových klubů testem proporcionality, když v roce 2010 podmínil nákup vstupenek do sektoru pro hosty prokázáním české státní příslušnosti. Bylo konstatováno, že legitimita jakéhokoli rozlišujícího zacházení musí být podložena objektivními a rozumnými důvody. Zajištění bezpečnosti je nepochybně legitimním cílem, na jehož dosažení mají kluby zákonnou povinnost se zaměřit. Paušální postihování skupin osob, u kterých neexistuje důvod předpokládat, že by mohly narušit veřejný pořádek, však neobstojí jako přiměřené, jak upozorňuje ombudsman.
Fotbalové kluby se tak v nastavení pravidel chování na stadionech zaměřují někdy až zbytečně křečovitě na bezpečnost, což mnohdy vede k balancování na hranici diskriminace. Tato situace však může být udržitelná pouze do doby, než se jeden z postižených fanoušků obrátí na soud. Případné soudní rozhodnutí by v rámci dané problematiky nastavilo jasné mantinely a velmi pravděpodobně posílilo práva diváků – všech bez ohledu na klubovou preferenci.
