Zákon o whistleblowingu a nové povinnosti zaměstnavatelů

Pod pojmem „whistleblowing“ se skrývá problematika oznamování možného protiprávního jednání, k němuž dochází v organizaci, pro kterou oznamovatel (tzv. whistleblower) vykonává závislou práci nebo obdobnou činnost. Pro účely funkčního whistleblowingu je nutné zajistit oznamovatelů potřebnou ochranu a umožnit jim oznámení podávat bez větších obav o svou práci či dokonce bezpečnost. Pravidla ochrany oznamovatelů byla do českého právního prostředí vtělena novým zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, v platném znění (dále jen „ZOO“), který nabyl účinnosti v druhé polovině loňského roku.

Právům a povinnostem ZOO by měli věnovat pozornost především zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají 50 a více zaměstnanců. Zaměstnavatelé s nejméně 50 zaměstnanci nebo veřejné instituce mají totiž dnes již povinnost mít zavedený tzv. vnitřní oznamovací systém, jehož prostřednictvím bude možné podávat oznámení o porušení ZOO ze strany oznamovatelů. Povinné subjekty, které zaměstnávají maximálně 249 zaměstnanců, mohou vnitřní oznamovací systém sdílet nebo využít vnitřní oznamovací systém zavedený jiným povinným subjektem (např. v rámci skupiny či koncernu). Společnosti s 250 a více zaměstnanci ovšem budou muset vždy zavést svůj vlastní vnitřní oznamovací v plném rozsahu.

Oznámením se podle ZOO rozumí především oznámení fyzických osob o protiprávním jednání, k němuž došlo nebo má dojít u osoby, pro niž oznamovatel vykonával nebo vykonává práci či jinou obdobnou činnost a které má znaky trestného činu, přestupku nebo jinak porušuje platné právní předpisy (např. korupce, nekalé praktiky u veřejných zakázek a další). Pro příjem takových oznámení budou povinné subjekty mít povinnost určit tzv. příslušnou osobu, která bude mít vnitřní oznamovací systém na starosti, bude přijatá oznámení posuzovat a navrhovat jejich řešení (vč. nápravných opatření).

Styl

Když stroje píší příběhy: AI ve světle autorství

Oznamovatelem může být kdokoliv, obvykle se však bude jednat o bývalé nebo současné zaměstnance. Oznamovatel se podaným oznámením vystavuje určitému riziku a podle ZOO má tak právo na to, aby nebyla prozrazena jeho totožnost a za podané oznámení nebyl být vystaven žádnému odvetnému opatření (např.  ve formě rozvázání pracovního poměru, přeřazení na nižší pracovní pozici nebo snížení mzdy). Jedním z cílů nového zákona tedy je oznamovatele pozitivně motivovat, aby oznámení činili beze strachu z odvetných opatření ze strany zaměstnavatele.

Hlavní povinnosti povinných subjektů v bodech:

1. Vytvoření vnitřního oznamovacího systému (s možností podávat oznámení písemně i ústně);
2. Určení příslušné osoby a vytvoření podmínek pro zajištění její nestrannosti;
3. Uveřejnění informace o způsobech oznamování ve formě umožňující dálkový přístup;
4. Zajištění ochrany oznamovatele;
5. Přijetí vhodných opatření k nápravě ve spojení s podanými oznámeními;
6. Vyvarování se odvetných opatření vůči oznamovatelům.

Sankce za porušení povinností

Pokud zaměstnavatelé nezavedou interní oznamovací systém včas, neurčí příslušnou pověřenou osobu nebo nezabrání, aby oznamovatel byl vystaven odvetnému opatření, vystavují se riziku uložení pokuty, která může dosahovat až do výše 1.000.000, – Kč. Zákon ovšem počítá s ukládáním sankcí i ve vztahu k oznamovatelům. Například oznamovatelům bude možné za vědomě nepravdivé oznámení uložit pokutu až do výše 50.000, – Kč, přičemž oznamovatel může být v takové případě potrestán i ve správním či dokonce v trestním řízení.

Závěr

ZOO implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, jejíž transpoziční lhůta uplynula již 17. prosince 2021. Poněkud opožděně tak reaguje na evropskou legislativu. V každém případě se jedná o předpis, který je v českém právním řádu nadmíru potřebný. Oznamovatelé by díky němu měli mít zajištěnou silnější ochranu, jakkoliv se předpis bezesporu dotkne i peněženek povinných subjektů a přinese jim nemalé náklady spojené s plněním zákonných povinností.