Uznání dluhu je velmi často využívaným instrumentem, který slouží k potvrzení právního důvodu (titulu) a výše určitého dluhu dlužníkem vůči věřiteli. Problematika uznání dluhu je komplexně upravena v ustanovení § 2053 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník”).
V tomto článku bychom si shrnuli základní atributy uznání dluhu a jeho praktickou využitelnost. Dále bychom se pokusili nalézt odpověď na velmi důležitou otázku. Zda je možné platně uznat i dluh, který je již promlčen nebo který je neexistující.
Uznání dluhu a jeho praktická využitelnost
Uznání dluhu je jednostranným právním jednáním adresovaným věřiteli, jenž představuje jednostranný projev dlužníka o tom, že uznává svůj dluh vůči věřiteli. Pod sankcí relativní neplatnosti občanský zákoník vyžaduje, aby uznání dluhu mělo písemnou formu. Dále, aby bylo dlužníkem řádně podepsáno a učiněno bez jakýchkoliv výhrad.
K tomu, aby uznání dluhu bylo platně učiněno zákon vyžaduje, aby dlužník svůj dluh uznal „co do důvodu i výše“. Co to ovšem v praxi znamená?
Právní důvod dluhu představuje právní základ, na kterém dluh vznikl. Takovým důvodem může být například smlouva o úvěru či zápůjčce, škoda způsobená dlužníkem věřiteli, nebo třeba zákonem stanovená vyživovací povinnost. Konkrétní důvod vzniku dluhu nemusí být identifikován přímo v uznání dluhu. Stejně tak jako samotná výše dluhu. Postačí, když tyto informace budou z uznání dluhu vyplývat (například odkazem na konkrétní smlouvu nebo fakturu).
Je samozřejmě možné uznat jak peněžitý, tak i nepeněžitý dluh. Pokud dlužník výslovně neomezí rozsah svého uznání, má se za to, že svůj dluh uznal v plném rozsahu
Uznání dluhu je velice praktické hlavně v případech, kdy původní právní základ dluhu (např. smlouva o úvěru nebo smlouva o zápůjčce) není vyjádřen v písemné formě.
Bez písemné smlouvy nebo obdobného dokumentu prokazujícího, že Vám dlužník z daného titulu dluží určitou částku v určité výši, by v případě soudního sporu bylo velmi obtížné před soudem uspět a existenci dluhu prokázat. Zejména v případě, kdy by dlužník nárok rozporoval.
Uznání dluhu samozřejmě samo o sobě neposkytuje stoprocentní záruku, že v případě soudního sporu bude dluh reálně vymožen. Toto bude záviset především na solventnosti dlužníka. V každém případě však zajistí vyšší průkaznost pohledávky a učiní ji efektivně vymahatelnou před soudem
Uznání dluhu může v praxi mít více podob. Buď se může jednat o výslovné (písemné) uznání dluhu dlužníkem. Nebo o uznání dluhu, které je dlužníkem učiněno konkludentně. Výslovné uznání dluhu je zakotveno v ustanovení § 2053 občanského zákoníku. Konkludentní uznání dluhu je upraveno v § 2054 občanského zákoníku. Ke konkludentnímu uznání dluhu podle zákona dochází buď v případě, že dlužník ohledně vzniklého dluhu platí úroky, nebo svůj dluh částečně uhradí za předpokladu, že z okolností daného případu půjde současně dovodit, že takovýmto částečným plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.
V praxi lze konkludentní uznání dluhu použít především v případech, kdy dlužník odmítne podepsat písemné uznání dluhu. Avšak určitou část dluhu uhradí (např. bezhotovostním převodem) a z okolností bude možné učinit závěr, že tím uznává i zbytek svého dluhu
Lze platně uznat i promlčený nebo dokonce neexistující dluh?
Neexistence uznávaného dluhu podle některých odborných názorů samo o sobě nečiní uznání dluhu neplatným. Existují však i soudní rozhodnutí, podle nichž s dohodou o uznání neexistujícího dluhu nelze spojovat účinky uznání dluhu.
Odborná veřejnost tedy není v závěru o platnosti uznání neexistujícího dluhu zcela jednotná. Ve výsledku tak bude zpravidla záviset na okolnostech daného případu. Situace je poněkud odlišná v případě uznání dluhu, který jej již promlčen
V případě písemného či výslovného uznání dluhu lze jednoznačně říci, že tímto způsobem je možné bez dalšího platně uznat i dluh, který jej již promlčen. Naopak uznat promlčený dluh konkludentním způsobem není možné za předpokladu, že konkludentně uznávaný dluh je již promlčen k okamžiku zaplacení úroků nebo k okamžiku částečného plnění.
Promlčený dluh je tak možné platně uznat pouze v písemné formě, a nikoliv konkludentním způsobem
Uznáním dluhu dochází také k přesunu důkazního břemene na dlužníka. Ten musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož splnění se věřitel na dlužníkovi domáhá, neexistuje. Což je další nespornou výhodou písemného uznání dluhu s ohledem na celkové posílení pozice věřitele.
V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že uznáním dluhu se promlčecí doba prodlužuje na deset let. Je tak možné tímto způsobem „zachránit“ i starý dluh, který by jinak byl již dávno promlčen
Přechod důkazního břemene však není v případě uznání dluhu zcela bezbřehá. Pokud například dlužník zpochybňuje pravost podpisu na písemném uznání dluhu, bude v takovém případě důkazní břemeno spočívat na věřiteli, a nikoliv na dlužníku. Přechod důkazního břemene se tedy v případě uznání dluhu nevztahuje na námitku (ne)pravosti podpisu.
Závěr
Na závěr je třeba podotknout, že občanský zákoník v několika případech neumožňuje dluh platně uznat. Například podle ustanovení § 2878 občanského zákoníku se nepřihlíží k uznání dluhu odpovídajícího pohledávce ze sázky, ze zápůjčky či z úvěru poskytnutého vědomě k sázce, kterou nelze vymáhat. Podobně i z ustanovení § 1864 občanského zákoníku plyne, že pokud spotřebitel uzavře smlouvu, kterou nabývá za úplatu právo užívat ubytovací zařízení na období delší než jeden rok, pak je uznání dluhu v době, kdy spotřebiteli běží lhůta pro odstoupení od takové smlouvy, neplatné.
Ve vztahu uznání promlčeného dluhu je zákonodárce vcelku transparentní, jelikož možnost uznání takovéhoto dluhu omezuje pouze na dluhy uznané výslovným prohlášením dlužníka
U neexistujících dluhů je situace poněkud méně jednoznačná a z toho důvodu lze doporučit se takovýmto uznáním dluhu raději vyhnout.
