Čtenáři si jistě vzpomenou na obligátní „urážku na cti,“ která byla tak častým předmětem soudních sporů popisovaných v malebných soudničkách Karla Poláčka z dob první republiky. Svět se zdál útulnějším, když se právní bitvy mezi dámami, které se vzájemně pohaněly při čekání na veřejném mandlu či u hokyně (vysvětlit dnes mladším generacím institut hokyně či veřejného mandlu je mimochodem někdy také oříšek).
Dnešní urážky mají trochu jiný charakter i pozadí. Už není podstatou věci, zda je paní Houžvičková skutečně špindíra, jak o ní řekla její sousedka, ale je třeba zkoumat zda osoba, která se cítí poškozená, není osobou natolik veřejně činnou, aby musela případné hodnotící vyjádření snášet, zda se skutečně jedná o natolik závažný zásah do osobnostních práv, aby měla osoba, která se cítí poškozená, právo domáhat se případné soudní ochrany a zda je možné, aby se osoba, která o sobě veřejně na sociálních sítích sděluje ty nejintimnější detaily ze svého života, se může na druhé straně domáhat razantní ochrany soukromí.
Ve všední realitě se k sobě běžní lidé chovají přece jen poněkud jinak.
Zajímavá je rovněž otázka, zda pokud někomu sdělíte, že je blb a on se urazí, zda je to skutečně možné považovat za závažný zásah do jeho osobnostních práv, když se jedná o prostý fakt, který je drtivé většině veřejnosti na první pohled zcela zřejmý. V tomto případě se patrně také nebude jednat o zcela exaktní zjištění, protože posouzení může býti dost subjektivní. Soudci bych takové rozhodování určitě nezáviděl.
Advokacie
Zneužití práva a jiné argumentační poklesky
Abychom celou věc zkomplikovali – přidejte omezení, které vyplývají z ochrany osobních údajů (která sice slouží k něčemu úplně jinému, ale lehce se můžete v rámci urážky ocitnout i mimo mantinely tohoto předpisu) a problémy, které mohou nastat, pokud se člověk, který schizofrenně přechází mezi paralelním světem sociálních sítí, (kde pod neprůhlednou přezdívkou nickem chrlí obscénnosti a nehoráznosti na každého a o každém, který se mu jen trochu znelíbí) a všední šedivou realitou, kde se k sobě běžní lidé chovají přece jen poněkud jinak, tento přechod zcela nezvládne a komunikaci, (kterou si zvykl nerušeně užívat pod anonymní maskou,) použije takříkajíc na denním světle a pod svou vlastní identitou.
Závěr
Rozvolnění hranic mezi korektním a nekorektním a oprávněným a neoprávněným zásahem do osobnostních práv, práva na soukromí, práva na osobní důstojnost a kdoví čeho ještě situaci neprospívá. Lze na tom brousit právní argumentaci a hledat jemné nuance, ale přiznám se, že se mi trochu stýská po časech, kdy špindíra byla ještě špindírou a bylo jasné, že pokud to sousedka o paní Houžvičkové skutečně u té hokyně řekla, tak že jí u soudu pan rada přišije flastr, aby si to pamatovala.
Jde o názor autora, nikoli LEAGLEONE
