Míra, v jaké je náš život prostoupen digitálními technologiemi je ohromující. Dokážou nám život neuvěřitelně usnadnit a zpříjemnit, dokonce nám zprostředkovat věci dříve nevídané a nemožné, násobně zefektivnit práci, zpříjemnit volný čas a umožnit nám být nablízku našim milovaným i v situacích, kdy bychom to nepředpokládali.
Jenže na světě je vždy něco za něco. Stejně jako nám technologie dávají, tak nám také berou. Stejně jako nám čas šetří, tak ho také hltavě požírají.
Předkládají nám směsici pravdivých i nepravdivých údajů ještě okořeněnou naprostými nesmysly poté, co jsme ve své pohodlnosti uvěřili, že to, co si vyhledáváme na internetu je pravda. Tím jsme daleko manipulovatelnější a zranitelnější.
Sociální sítě
Sociální sítě jsou fenoménem úplně specifickým a platí o nich totéž co o technologiích samotných, možná v míře ještě daleko větší. S možností pohybu v různých komunitách a komunikace s lidmi, s nimiž by to fyzicky bylo buď nemožné nebo složité a s možností mít na základě vlastního rozhodnutí absolutní pravdu, přichází deprivace sociálních kontaktů, ztráta schopnosti číst knihy, zájmu získávat informace jinak než z wikipedie a v některých případech úplná ztráta soudnosti.
Lidé jinak intelektuálně bohatě vybavení se pod anonymními přezdívkami účastní zběsilých šarvátek, napadají ostatní vulgárními výrazy, které by jinak asi ani nevyslovili a zaměňují to podvědomě za skutečný život.
Zákaz užívání mobilních telefonů do 16 let
Častěji a častěji se hovoří o tom, jestli by – při zjevně významném vlivu na vývoj dítěte – by neměl být přístup mladistvých k mobilním telefonům regulován nebo dokonce zakázán. Ve Velké Británii se tato myšlenka zhmotnila již do poměrně konkrétního hnutí za zákaz užívání mobilních telefonů do 16 let.
Ostatně prý mladistvým do 16 let zakazujeme leccos – sex, cigarety, alkohol, řízení motorových vozidel, a dokonce i některé filmy, tak proč ne i mobilní telefony? Dokonce se prý touto myšlenkou hodlá inspirovat Evropská unie.
Nevím, jestli je fakt, že se touto myšlenkou hodlá zabývat Evropská Unie, je explicitně dobrou zprávou. To záleží na tom, v co se případná inspirace zhmotní.
Nicméně to, že se někdo hodlá tímto fenoménem zabývat určitě dobré je.
A jak jsme na tom na domácím hřišti?
Diskuse jsou opravdu různé. Zabývají se otázkami jak psychologickými, tak právními. Řeší se, jestli je dobré zakazovat dětem mobily ve škole (prý spíše ne, je to zásah do práv dětí), jestli může učitel zabavit mobilní telefon prý (určitě ne, jedná se zásah do vlastnického práva) zda je možné zakázat mobilní telefony na letních táborech (prý spíše ne, existuje riziko právních komplikací, protože neexistuje obecně závazná regulace).
Pokud budete sledovat diskuse rodičů, drtivá většina se nebude týkat toho, zda ano či ne, ale kdy je vhodné dítěti pořídit první mobil. I ti rodiče, kdož jsou vůči telefonům skeptičtí a příliš se jim mobilní telefony v rukou jejich dětí nezamlouvají, si velmi dobře uvědomují, že vlastnictví mobilního telefonu představuje sui generis sociální status dítěte.
Stručně řečeno – pokud dítě bude ve svém kolektivu jediné, kdo mobilní telefon nevlastní, může to vnímat traumaticky a pociťovat velmi intenzivně cosi jako sociální vyloučení. Takže v bohulibé snaze nevystavit dítě podobným pocitům naprostá většina rodičů prostě rezignuje.
Závěr
A co z toho plyne? Nevím. Snad jen, že s mobilním telefonem (a potažmo se sociálními sítěmi) je to tak trochu jako s ohněm – tedy je to dobrý sluha, ale špatný pán. A že všeho moc škodí.
