Postavení profesionálních sportovců z hlediska pracovního práva je v České republice nejasné a právně neukotvené. Přestože vykonávají činnost, která v mnoha ohledech naplňuje znaky závislé práce, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) se na jejich vztahy s kluby mnohdy neaplikuje. Místo pracovních smluv se využívají inominátní smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, čímž sportovci ztrácejí ochranu plynoucí z pracovněprávního poměru.
Je profesionální sport výkonem závislé práce?
Na úvod je třeba si odpovědět na otázku, zda profesionální sportovec vykonává závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zákoníku práce, či nikoliv. Jakkoliv to bude vždy záležet na individuálních okolnostech každého případu, je zřejmé, že profesionální sport některé znaky závislé práce naplňuje. Může se jednat například o vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi sportovcem a klubem, výplatu odměny sportovci za působení v klubu na pravidelné bázi, výkon činnosti sportovce dle pokynů klubu nebo v určité více či méně pravidelné „pracovní době“.
Ačkoliv znaky závislé práce lze v profesionálním sportu spatřovat, Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 16/2011 dovodil, že „činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem „závislá práce“ ve smyslu zákoníku práce. Nelze proto vyloučit, resp. dokonce považovat za protiprávní, uzavírání i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. K těmto závěrům se ostatně přiklání i judikatura Evropského soudního dvora. Výkon činnosti profesionálního sportovce jako OSVČ tak nelze považovat za výkon nelegální práce (neboli za „švarcsystém“) – alespoň v duchu soudní judikatury. To samozřejmě neznamená, že s profesionálním sportovcem nelze uzavřít pracovní smlouvu podřízenou zákoníku práce. Přináší to však řadu omezení, s nimiž by bylo nutné se vypořádat.
Limity pracovněprávního režimu
Jedním ze specifik profesionálního sportu je, že kluby opakovaně uzavírají se sportovci krátkodobé kontrakty, často jen na jednu či dvě sezóny. V takovém případě by se kluby musely vypořádat s omezením stanoveným zákoníkem práce na počet opakování pracovních poměrů uzavíraných na dobu určitou. Toto by je v určitém momentě buď donutilo se sportovcem uzavřít pracovní smlouvu na dobu neurčitou, anebo jej jednoduše propustit a najmout jiného. Ani jedna z variant by však v případě profesionálního sportu nebyla tím správným řešením.
Další důležitou otázkou je možnost ukončení smlouvy před uplynutím sjednané doby. Zákoník práce stanoví jen velmi omezené možnosti ukončení pracovního poměru – zejména pak ze strany zaměstnavatele. Ve sportovním prostředí však často dochází k tomu, že klub ukončí smlouvu s hráčem kvůli poklesu formy nebo pro neplnění sportovních cílů. Tyto velmi specifické důvody by se velmi obtížně podřazovaly například po některý z výpovědních důvodů stanovený zákoníkem práce, což by pro kluby představovalo vysoké riziko, že nebudou schopni smlouvu se sportovcem legálně ukončit.
Další otázkou je rozvržení pracovní doby, které je v zákoníku práce upraveno tak, aby zaměstnanec měl dostatek odpočinku a nebyl ze strany zaměstnavatele nadměrně zatěžován. Profesionální sport má ovšem výrazně odlišný rytmus nežli běžné zaměstnání. Zahrnuje nepravidelné tréninky, večerní či víkendové zápasy, zahraniční turnaje a v neposlední řadě i mnoho cestování. Evidence pracovní doby nebo přesné dodržování zákonem stanovených dob odpočinku je v profesionálním sportu prakticky neproveditelné, což činí aplikaci zákoníku práce v této oblasti značně obtížnou a neflexibilní.
Až na několik výjimek (např. u konkurenční doložky) zákoník práce rovněž výslovně zakazuje uplatňování jakýchkoliv peněžních sankcí vůči zaměstnancům. V prostředí profesionálního sportu je však zcela běžné, že kluby ukládají hráčům pokuty za nevhodné chování či porušení interních pravidel. To by v pracovněprávním vztahu bylo samozřejmě zcela nepřípustné.
Závěr
Vztahy mezi profesionálními sportovci a kluby sice vykazují určité rysy závislé práce, nicméně dosavadní judikatura se přiklání k výkladu, že se o závislou práci nejedná. Nadto je zjevné, že uzavírání občanskoprávních smluv přináší profesionálnímu sportu podstatně větší flexibilitu nežli podřízení smluvních vztahů zákoníku práce. Jakkoliv je tomu tak do jisté míry na úkor sportovců, kteří se často dostávají do zranitelného postavení bez přiměřené právní ochrany. Pokud by se však tato oblast měla v budoucnu plošně podřídit zákoníku práce, bylo by nutné tomu legislativu patřičně přizpůsobit, a to např. zavedením zvláštního pracovního režimu pro profesionální sportovce.
