Takže je po volbách. Podle povolebních prohlášení všichni vyhráli a pro všechny je to vlastně úspěch, takže bychom se všichni měli radovat z toho, že všechny volební sliby, které nám kandidáti tak upřímně a s jiskrou v oku slibovali budou promptně splněny.
Jaké sliby?
No přece, že všechno, co jejich předchůdci zkazili, oni napraví. Konkrétně to asi žádný volič nezopakuje, protože volební programy vlastně nikdo nečte. Z voličů málokdo a mám podezření, že je ani kandidáti moc neřeší.
Mohu jít na náměstí a tam křičet.
Stalo se totiž už skoro standardem, že je nikdo nebere vážně a v podstatě je ani nehodlá plnit a voliči volí spíše podle sympatií či nesympatií než na základě analýzy volebních programů.
Nevím, jestli je to dobře nebo špatně – v demokracii si přece může volit, jak chce – ale určitě to vypovídá o tom, že jako občané zas tak moc odpovědní nejsme. Anebo že se politikům opravdu až tak moc věřit nedá.Problém je ale také v tom, že žádná řádně zvolená vláda (kromě extrémních dějinných zvratů) zázraky nedokáže a už vůbec ne hned. A to platí jak pro vládu státu, tak pro komunální politiku. Nově zvolení poslanci a senátoři dílem sklízejí ovoce toho, co udělali jejich předchůdci, dílem narážejí na meze svých možností finančních, zákonných i ryze praktických.
Když se po naší politické scéně rozhlédnu, zdá se, že by snad stačilo, aby dělali svou práci, jak umí nejlépe a zkusili se nezaplést do oblíbených společenských her se státními či obecními prostředky a také bychom nemuseli vše zastírat vznešenými plky.
Závěr
Ale jistě se dá něco dělat. Mohu jít na náměstí a tam křičet. Třeba že vláda musí odstoupit. Je úplně jedno, že dotyčná vláda danou situaci nezavinila ani ji nemůže jednoduše (stejně jako všechny ostatní vlády v podobné situaci) ale to, že jim pořádně vynadám a zahrozím rozhněvanou pěstí mi určitě může dát pocit uspokojení, že jsem jim to ukázal.
Tedy pokud jsem už definitivně rezignoval na zdravý rozum.
Jsem totiž přesvědčen, že pokud někdo ke své duševní rovnováze a spokojenému životu potřebuje trochu křiku a emocí, měl by chodit na hokej nebo na fotbal.
Jde o názor autora, nikoli LEAGLEONE
