Se všemi zatřáslo moravské tornádo. Při pohledu na trosky se sevřou útroby každému normálnímu člověku a většina z nás se nějak snaží pomoci. Soucit a empatii máme všichni v míře větší či menší a jen jedinec se srdcem zcela okoralým neuvažuje o tom, jak by mohl pomoci. A samozřejmě to zvedlo i vlnu komentářů na sociálních sítích.
V této souvislosti mne proto velmi zaujala poznámka kolegy Václava Vlka, který s trochou trpkosti poukázal na to, zda si náhodou těch škod nevšímáme proto, že to dělá tak bezvadné PR. A že se nad ní tak krásně dojímá. I já jsem z toho trochu rozpačitý, a to bez ohledu na to, co radí mediální poradci a reklamní specialisté.
Byl jsem totiž vychován v tom, že pomáhat má každý, kdo jen trochu může a že se tím nemá moc vychloubat, ba naopak.
Pomáhat se má neveřejně a s pokorou
Nepomáháme přece proto, abychom všem ukázali, jací jsme pašáci, nebo abychom se veřejně trumfovali. I když to může být pro dobrou věc.
Určitě to neplatí pro ty, kdo hospodaří s cizími penězi, nebo se snaží peníze vybrat od jiných ochotných dárců. Ti se z toho, jak s penězi nakládají zpovídat musí. Nicméně my ostatní, kteří přispíváme ze svého, to určitě zapotřebí nemáme.
A aby bylo jasno – velmi si vážím všech, kteří jsou ochotni pomoci
I když si to nemohou zahrnout do nákladů a reklamu ani mediální slávu jim to nepřinese. A z poznámek některých – zpravidla anonymních – chytrolínů, že si takovou pomocí dárci jen léčí své špatné svědomí za to, co rozkradli či vydřeli ze svých spoluobčanů, je mi na zvracení. Až příliš připomínají posměšky komunistických ideologů, kteří se vysmívali falešné dobročinnosti špinavých kapitalistů.
A možná až pomine hrůza a ohromení z nedávné katastrofy, uvědomí si mnozí, že pomáhat je třeba stále, a to i když se řeky nevylejí z břehů a vítr nebere střechy a kamiony.
Nikdy nebude dost peněz na dětskou onkologii a léčbu a péči o postižené děti, nebo na ty seniory, kteří se o sebe již nemohou postarat
Jde o názor autora, nikoli legalTV
