Právní stát je pojem, kterým za posledních třicet let šermuje kdekdo (bez ohledu na to, na kterém místě politického spektra se nachází) zpravidla kvůli tomu, aby podpořil své často chatrné argumenty, nebo aby se tohoto pojmu dovolával z nějakého – často velmi osobního důvodu.
Stačí na závěr libovolného požadavku připojit výkřik „žijeme přece v právním státě!“ a diskutující si může připadat hned tak trochu jako Nelson Mandela…A co je to ten právní stát? Stát, kde platí právo? Inu, právo platí leckde a pěkný život to nutně přinést nemusí… Stát, kde je vysoká míra vynutitelnosti práva? I při této definici bych byl opatrný… Daleko lépe však zní tato definice:
Právní stát je stát, v němž panuje respekt a úcta k právu
Jenže, pokud se shodneme na tom, že tato definice je jaksi nejpovedenější, nezbude nám, než se nad dnešní současností minimálně zachmuřit.
V české kotlině žádný velký respekt k právu nepanuje
Když pominu všeobecnou lišáckou snahu právo obcházet či účelově vykládat, která se Čechům obecně a ne zcela spravedlivě přičítá, můžeme pozorovat často velmi diletantskou a čachrářskou praxi zákonodárců, aroganci úředníků, kteří nedbají lhůt a svých zákonných povinností; policii, která právní předpisy ohýbá, aby jí vyhovovaly, ministry, kteří vědomě vydávají nařízení v rozporu s právem s plným vědomím, že budou vynucovány, dokud je soud s určitým zpožděním a zcela správně nezruší, nebo dokonce samotnou hlavu státu, která se pobaveně nechá k omluvě za své nekorektní výroky nutit soudem. Nejedná se o jednu velkou a zásadní událost, ale o celou řadu drobných úderů, pod nimiž se drolí zeď práva, která by měla stát jako formalizace morálních pravidel, jako hradba mezi zlem a dobrem. Zeď snad ještě místy stojí, ale jak je pevná a jak dlouho stát bude, si nikdo netroufne odhadnout. Bohužel – kde se právo nectí, tam ani nemůže právo vládnout.
A kdo právo sám nectí, bude se ho těžko dovolávat
A jak je to se spravedlností? Spravedlnost by možná neměla být v ruce meč a zavázané oči, ale možná by jí slušela dvojí tvář, která je atributem boha Januse. Spravedlnost je totiž záležitost veskrze subjektivní a při každém sporu je zpravidla jedné straně vyhověno a druhé nikoliv. Takže každý rozsudek – byť zcela po právu – může některá ze stran vnímat jako nespravedlivý. Obecná spravedlnost může být vymezována, jen pokud se jedná o jakýsi většinový názor komunity a její aplikovatelnost je spíše otázkou společenského konsenzu. S právem je to trochu jako s pravidly mariáše. Pokud je nebudete respektovat, tak sice můžete vyhrát pár mincí, nebo je naopak neprohrát, ale nezahrajete si. A to je pro mě jako pro člověka, který má rád mariáš, docela důležité.
Jde o názor autora, nikoli legalTV
