Často jsou slyšet názory, že Česká advokátní komora „nedělá nic pro advokáty“ a že by měla být „moderní servisní organizací pro výkonné advokáty“. To je názor sice líbivý, ale reflektuje bohužel především neznalost příslušných právních předpisů těch, kteří jej vyslovují.
Tedy především – Česká advokátní komora je zřízena zákonem, který její úkol jasně specifikuje jako orgán profesní samosprávy, která vykonává samosprávu v úzké a přesně vymezené oblasti
K tomuto účelu nedostává ze státního rozpočtu žádné veřejné prostředky a řídí se zákonem a stavovskými předpisy. Ty byly schváleny jejími členy předepsaným způsobem. Orgány Komory se nemohou volně rozhodnout, čím se budou zabývat a k čemu použijí prostředky získané z příspěvku na činnost Komory, který platí advokáti. Nejsou jmenovány ani řízeny žádnými politickými subjekty a neplní žádné politické zadání. Kromě zákonných povinností plní jen to, k čemu je zmocnil advokátní sněm. Pokud by advokátní sněm jako nejvyšší orgán Komory rozhodl, že bude Komora poskytovat servis advokátům při jejich poskytování právních služeb, vyvstane další problém.
Kdo bude určovat, jaké služby si advokáti přejí?
Každodenní profesionální potřeby advokátů se liší podle toho, jakým druhem práva se zabývá, jakým způsobem služby poskytuje, a v kterém regionu působí. Má být servis, který si vybudovaly velké kanceláře ze svých vlastních prostředků, bez dalšího poskytován ze společných prostředků těm, kteří tak neučinili? Nebo poskytovat z týchž prostředků naopak velkým kancelářím takový servis, který je samostatným advokátům a malým kancelářím k ničemu, nebo o nějž nestojí? A nebude to náhodou zasahování do soutěže mezi advokáty, které bude některým advokátům ku prospěchu a některým naopak ke škodě?
Čím déle se budeme nořit do této problematiky, tím palčivější otázky se budou vynořovat
A tou nejdůležitější otázkou na konci dne bude, kdo to zaplatí. Protože tomu, kdo se domnívá, že ze současného rozpočtu Komory lze pořídit cokoliv, doporučuji se v tomto směru informovat přímo na ČAK. Každému advokátovi, který se o rozpočet Komory zajímal, bylo vždy vyhověno. Systém advokacie, který jsme zdědili po svých předchůdcích, se tvořil na zbytcích tradic prvorepublikové (a ještě starší) advokacie. Snaží se zabezpečit prostor pro advokacii tak, aby umožnil advokátům vykonávat jejich práci a zachoval jejich procesní postavení tak, aby práce advokáta byla tím, čím být má. Samozřejmě je nutné reflektovat změny okolního světa, ale měli bychom to činit natolik uvážlivě, abychom neztratili potřebnou nezávislost a svobodu. A v neposlední řadě i schopnosti a reputaci, které ke své práci potřebujeme. Komora není ani odborovou organizací, ani lobbystickou skupinou a neosobuje si ani jakákoliv práva advokáty řídit při jejich hlavní činnosti. Komora tedy nevládne ani nepanuje nad advokáty, ale spravuje některé agendy, které jí v rámci profesní samosprávy svěřil zákon a advokátní sněm ve formě stavovských předpisů proto, že to jak zákonodárcům, tak našim předchůdcům připadalo případnější, než podřídit správu advokátního stavu státem placeným úředníkům. Ostatně v naprosté většině států, které považujeme za civilizované, je právní úprava obdobná – snad jen, že advokáti většinou platí výrazně větší příspěvek na činnost své advokátní komory a mají více povinností – například mají bezvýjimečně povinné celoživotní vzdělávání.
Jde o názor autora, nikoli legalTV
