Při poskytnutí licence je licenční odměna jedním z klíčových prvků, které by měly být v licenčních ujednáních vyřešeny. Zákonná pravidla i případné mantinely při sjednávání licenční odměny jsou obsažena zejména v ustanoveních § 2366 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). V tomto článku bychom si popsali základní možnosti při sjednávání licenční odměny.
Podle občanského zákoníku je ujednání o licenční odměně podstatnou náležitostí licenční smlouvy. V licenční smlouvě by tak měla být sjednána buď konkrétní výše licenční odměny (popř. způsob jejího určení), nebo by mělo být mezi stranami výslovně sjednáno, že licence je poskytována bezúplatně. Pokud by totiž strany otázku úplatnosti či bez úplatnosti licence v licenční smlouvě zcela pominuly, vniklo by tím riziko neplatnosti licenční smlouvy, kterému je bezesporu vhodné se vyhnout.
Legislativa
Co přinese nařízení evropské komise o opožděných platbách v obchodních transakcích?
Pokud by z jednání stran o uzavření smlouvy vyplynula jejich vůle uzavřít úplatnou licenční smlouvu, avšak bez určení konkrétní výše odměny, uplatnilo by se v takovém případě pravidlo obsažené v § 2366 odst. 1. písm. a) občanského zákoníku, podle něhož nabyvatel poskytovateli licence zaplatí odměnu v takové výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za obdobných smluvních podmínek a pro takové právo.
Odměna
Odměna za poskytnutí licence může být jak peněžitého, tak i nepeněžitého charakteru. Odměna poskytnutá ve formě nepeněžitého plnění může mít například povahu provedení určitých prací či poskytnutí služeb, dodávky výrobků, při jejichž výrobě bylo licencované právo využito, převedení vlastnictví k věci nebo její přenechání k užití apod. Odměna dále může být sjednána jako pevná či podílová (výnosová), stejně tak jako jednorázová či opakovaná (např. ve formě pravidelných plateb), eventuálně jako kombinace některé z uvedených forem (např. podílová odměna s maximální pevnou horní hranicí, kterou odměna nemůže přesáhnout). Při sjednávání způsobu a výše odměny by se mělo přihlížet zejména k účelu licence, způsobu a okolnostem užití díla, k velikosti tvůrčího příspěvku autora, jakož i k územnímu, časovému a množstevnímu rozsahu licence.
Obecně lze tedy spíše doporučit sjednávání odměny výnosové, pokud není k ujednání o pevné odměně „dobrý důvod“.
Možností při sjednávání licenční odměny je celá řada a záleží především na vůli stran, jak si chtějí odměňování za poskytnutí licence nastavit, tak aby odpovídalo jejich individuálním potřebám a požadavkům. Zákon do jisté míry omezuje pouze ujednání o odměně stanovené pevnou částkou. Nedávnou novelou občanského zákoníku bylo totiž ustanovením § 2374 do zákona doplněno, že odměna může být ujednána jako pevná částka pouze v odůvodněných případech a s ohledem na zvláštnosti jednotlivých odvětví. Obecně lze tedy spíše doporučit sjednávání odměny výnosové, pokud není k ujednání o pevné odměně „dobrý důvod“. Je-li výše odměny ujednána v závislosti na výnosech z využití licence (jinými slovy: je-li ujednána odměna výnosová), má nabyvatel ze zákona jednak povinnost předkládat poskytovateli licence pravidelná vyúčtování výnosové odměny, a to alespoň jednou ročně, přičemž mu současně musí umožnit provést případnou kontrolu příslušných účetních záznamů či jiné relevantní dokumentace, za účelem ověření předloženého vyúčtování.
Ve vztahu k výši sjednané odměny občanský zákoník v ustanovení § 2374 zakotvuje důležitý korektiv, jenž se neformálně nazývá jako „bestsellerová doložka.“ Podle zmíněného ustanovení totiž platí, že pokud je původně ujednaná odměna tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k výnosům vyplývajícím z využití licence a k významu předmětu licence pro dosažení takových výnosů, má autor právo požadovat přiměřenou dodatečnou odměnu. Nadto k ujednáním vylučujícím nebo omezujícím toto právo autora se nepřihlíží, což platí i v případě, kdy se autor tohoto práva předem vzdá.
Pokud autorovi vznikne nárok na dodatečnou odměnu, je nejlepším řešením se na její výši vzájemně dohodnout.
V daném ohledu bude rozhodující, zda mezi odměnou a dosaženými výnosy z užití licence vznikne zřetelný nepoměr, a to s přihlédnutím k tomu, jakou část výnosů lze přičítat samotnému předmětu díla (např. jeho oblibě) či jiným okolnostem (např. marketingu či obchodním schopnostem nabyvatele licence). Nárok na dodatečnou odměnu by totiž mohl vzniknout jen v případě, kdy by podstatou dosažení nepoměrně vysokých výnosů (ve vztahu k výši odměny) byl především význam předmětu licence (např. autorské dílo by se pro jeho výjimečnost stalo celosvětově známým). Pokud by totiž neúměrně vysoké výnosy z využití licence vznikly například v důsledku brilantních obchodních či propagačních schopností nabyvatele nebo mohutné marketingové kampaně, právo na dodatečnou odměnu by autorovi pravděpodobně nevzniklo.
Závěr
Pokud autorovi vznikne nárok na dodatečnou odměnu, je nejlepším řešením se na její výši vzájemně dohodnout. Pokud k dohodě stran na výši dodatečné odměny nedojde, určí její výši soud, který v takovém případě přihlédne zejména k výši původní odměny, výnosům dosaženým z využití licence, významu díla pro dosažení takových výnosů a k obvyklé výši odměny ve srovnatelných případech.
