Nikoliv – toto není efektní začátek ideologického exkurzu ani vtipná parafráze na plakát „Potkal jsem Ježíše“.
Opravdu se mi stalo, že když jsem obědval v poměrně slušné restauraci v jedné z evropských metropolí a zvedl zrak od talíře, spatřil jsem, jak u jednoho z vedlejších stolů usedá živý, asi padesátiletý Lenin.
Tedy přesněji řečeno živý člověk, který ale jako by legendárnímu vůdci bolševické revoluce z oka vypadl
Včetně nazrzlého tónu bradky (o čemž se sice vědělo, ale devótní umělci raději volili trochu jiný tón) – snad jen střih obleku, který měl na sobě byl poněkud odlišný od toho, v němž byl zpodobován za doby „Velké Říjnové“.Musím říci, že ve mně hrklo – samozřejmě, že mi bylo jasné, že to není Vladimír Iljič.
Nicméně podoba byla tak nápadná, že jsem si říkal, že takové zjevení musí nutně vyvolat pozdvižení či srocení davu
Kupodivu nevyvolalo, sedícího Lenina si nikdo ani nevšiml a já jsem – celý zaražený – začal uvažovat proč.
Kdo je kdo
Prvním důvodem bylo určitě to, že ačkoliv v této evropské metropoli Lenin svého času také obýval, žádnou signifikantní památku ani hmotnou ani v myslích obyvatel právem nezanechal. Navíc za posledních sto let se v této zemi nenašla vláda, která by považovala za potřebné ověšovat a vyzdobovat veřejná místa podobiznami vousatých a plešatých proroků.
Druhým důvodem však také určitě je, že relevance a zájem o tuto část historie se týká téměř výlučně profesionálů, kteří se touto smutnou kapitolou dějin zabývají jaksi ex officio anebo těch, pro které tato doba znamenala tak velký zásah do rodinných vztahů a vazeb, že na to nezapomenou až do smrti.
Dnešní mladí lidé (k nimž počítám i třicátníky a čtyřicátníky) mají zájmy zcela jiné
Netuší, kdo byl nejen Marx, Engels a Lenin a zejména ty dva první by ani od sebe nerozeznali. Většinou neznají ani osoby historicky daleko bližší (Zachytil jsem dotaz „A hele, kdo je to ten Fidol?“ při zmínce o – pro mou generaci notoricky známém – kubánském vousatém revolucionáři.)
Závěr
Na jedné straně je to docela fajn, když se ikony nepříliš úspěšného sociálního experimentu s některými hrůznými podrobnostmi, pomalu noří do zapomnění. Nemyslím si, že bychom měli udržovat nostalgickou vzpomínku na velikány tzv. mezinárodního dělnického hnutí, ale asi by bylo dobře, aby se nezapomínalo na to, že tady existovala ideologie a s ní spojená společenská vrstva, která dokázala půl století držet celé národy na hodně krátkém vodítku.Když už pro nic jiného, tak proto, aby se nevrátili k moci a ke starým pořádkům.
Jde o názor autora, nikoli LEAGLEONE
