V souvislosti s mediálně zmiňovaným možným zmrazením platů se opět otevřela otázka automatického navyšování platu soudců. To je vždy velmi senzitivní téma, zejména proto, že už otázka zvyšování platu soudců byla v minulosti předmětem soudního přezkumu a soudy opakovaně o platech soudců rozhodly celkem jednoznačně.
Aby bylo jasno – práce soudců si obecně velmi vážím. Sám se jako rozhodce často ocitám ve stejném postavení – tedy v situaci, kdy mám rozhodovat o právech a povinnostech jiných a kdy moje rozhodnutí je následně vymahatelné právem.
Je to práce náročná jak odborně, tak emocionálně a není pochyb o tom, že má být spravedlivě zaplacená. Ta drobná anomálie, že soudci o výši svých platů nakonec rozhodují sami, je celkem nepodstatná (ono to asi stejně jinak dost dobře nejde)
Nicméně trochu zarážející fakt je, že vstřícnost vůči soudcům a jejich platům je v příkrém rozporu s tím, jak stát přistupuje k advokátům a jejich tarifu. Advokátní tarif, tedy vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) nestanoví platy advokátů, ale stanoví, jakým způsobem se vypočítává tzv. mimosmluvní odměna a náklady řízení, které mají být zaplaceny účastníkovi, který ve sporu uspěl. Vypočítává se z ní i odměna za tzv. nutnou obhajobu, kterou hradí stát.
Tedy advokátní tarif byl v roce 2002 snížen o 20 % jako projev solidarity s poškozenými při povodni v roce 2002, tedy jakási „povodňová daň“ a v této výši setrval – víceméně – po celých dvacet let. Přesto, že se česká advokátní komora snažila, aby tento stav byl napraven, zdá se, že tento stav bude napraven až teď – tedy alespoň co do návratu ke stavu v roce 2002
Nebudu vypočítávat, kolikrát se zvedly za posledních dvacet let platy státním zaměstnancům (včetně soudců) zvyšovaly ani kolik za zmíněných dvacet let činila inflace. Disproporce v přístupu k advokátům a na druhé straně ke všem ostatním je dost evidentní.
Advokáti jsou stejně důležitou součástí justice, jako soudci. Navíc jsou jedinou součástí justice, která není přímo placena státem. Úhrada nákladů na nutnou obhajobu, kterou garantuje stát, je platba za odvedenou práci, za službu, kterou advokáti státu poskytují, nikoli mzdové náklady, které by byly advokátům pravidelně vypláceny. Stát je navíc často hradí brutálním zpožděním.
Takže proč ten dvojí metr?
Argument, že soudci musí být dobře zaplaceni, aby nebyli v pokušení brát úplatky, považuji za hrubou urážku soudcovského stavu. Ostatně řadu z nich to stejně neodradilo.
Soudci si jistě přiměřený plat zaslouží, a to za svoji mimořádně náročnou práci, nikoliv jako pojistku proti možnému úplatkářství
Pokud si všichni ústavní činitelé chtějí zmrazit platy (protože stát hospodaří s obřím schodkem) a jen soudci se domnívají, že pak budou méně nezávislí, nebudu to raději komentovat. A pokud je třeba šetřit, proč se má šetřit jen na advokátech? A to už vůbec nehovořím o tom, že úspěšní účastníci řízení kvůli nevalorizovanému tarifu dostávají na nákladech řízení významně méně, než kolik byli nuceni k vymožení svého nároku vynaložit.
Doufejme, že si současná vláda nebude tuhle anomálii pěstovat nadále. Šetřit na jedněch, aby bylo možné plně uspokojit druhé je to totiž poněkud nemravné
Sice chápu, že nezávislí advokáti jdou tím, že trvají na dodržování procesních předpisů policistům, státním zástupcům i soudcům občas trochu na nervy, ale bez nezávislé advokacie není myslitelný spravedlivý proces ani právní stát. A bez toho by nám všem bylo o hodně hůře.
Jde o názor autora, nikoli LEAGLEONE
