Reklama je fenoménem moderní spotřební společnosti. O její síle a jejím vlivu nikdo nepochybuje. Právě proto přípustné etické meze v oblasti témat reklamy, způsobu zpracování i zasahování do cizích práv vypovídají o míře její vyspělosti.
Pozornost právní regulace se většinou zaměřuje na nekalosoutěžní aspekty reklamy, především nepřípustnou srovnávací reklamu, parazitování na pověsti – méně už na reklamu nepravdivou, která se při obratných formulacích a rafinovaném výběru prostředků postihuje podstatně hůře.
Sám za daleko podstatnější považuji jednak to, na jakou cílovou skupinu potenciálních zákazníků míří a jaké produkty nabízí.
V tomto směru se zdá, že současná každodenní reklama, které jsme v bohaté míře vystaveni především v televizi, míří skutečně na ty nejslabší – děti, seniory a naše bližní ve finanční nouzi. A co jim nabízí? No přece to nejlepší – dětem sladkosti (brumlíky, mléčné řezy, čokoládu – patrně jako zdravou svačinku), seniorům speciální krémy na bolavé údy a svaly a prostředky na inkontinenci, potravinové doplňky podporující paměť a pro ty, kteří se nepomočují a nemají problémy s pamětí snad nějaké nepříliš průhledné pojištění. A pro naše spoluobčany v nouzi? No přece celou plejádu půjček pro ty systematické a různé loterijní hry pro ty s dobrodružnější povahou.
Ve svém životě jsem zažil několik zásadních omezení reklamy. Ta nejzásadnější byla asi v omezení a posléze v zákazu reklamy na tabákové výrobky a částečně na alkohol. Domnívám se, že sice zákaz reklamy na tabákové výrobky nepřispěl až tolik k celosvětovému omezení kouření (na rozdíl od zásadních restrikcí toho, kde se ještě smí kouřit), ale vzhledem k tomu, že kouření opravdu není nejzdravější zlozvyk, byl to asi krok správným směrem. Na druhé straně určitá nedůslednost v omezování reklamy na alkohol je do značné míry pokrytecká. Sám nejsem militantním odpůrcem alkoholu, ale není pochyb o tom, že závislost na alkoholu je společenský problém nikoliv nepatrný a nikoho zodpovědného patrně zvlášť netrápí.
V této souvislosti je třeba připomenout, že dluhové zatížení a zejména počet občanů, jejichž hlavními problémem je opakované zadlužování končící mnohačetnými exekucemi, je natolik zásadní, že donutil zákonodárce sáhnout k takovým opatřením, jako je milostivé léto. Vzhledem k tomu, že se ukazuje, že řada těch, kteří milostivého léta využili, nadále pokračují ve svém životním stylu zahrnujícím vícečetné půjčky (a následné vymáhání exekuce), nějak nedokážu pochopit, že nikdo neuvažuje o regulaci reklamy na finanční produkty. V každém reklamním bloku v televizi uvidíte reklamu na několik finančních produktů, zejména na jednoduché půjčky, které může zájemce získat často i po telefonu.
Nechť se tedy na mne naši zákonodárci nezlobí, ale ono to vypadá spíše jako propracovaný obchodní model, než jako řešení celospolečenského problému.
Prostě „Klidně si půjčujte, my Vám to nakonec nějak odpustíme“.
Pokud chceme snížit či v podstatné míře eliminovat problém neřešitelných dluhových pastí a dluhových spirál, musíme změnit úvěrové prostředí tak, aby byly půjčky sjednávány odpovědněji a aby nebyly poskytovány těm, kteří je nemohou nebo nechtějí splácet. A pokud by je někdo přece jen poskytoval bez patřičné odpovědnosti a odborné péče, neměl by mít možnost se pro svou pohledávku domáhat právní ochrany.
Jde o názor autora, nikoli LEAGLEONE
