Splnění daného slova či slibu – chcete-li – bylo vždy v historii úzce svázáno se ctí toho, kdo slib učinil. Tedy – konkrétně řečeno – pokud někdo daný slib nesplnil, byl považován za osobu beze cti, člověka nečestného a nedůvěryhodného. V různých dobách mělo takové označení různou váhu a různé společenské důsledky.
Patrně neexistovala dějinná epocha, kdy by se nedodržení slibu považovalo za něco, co je přijatelné, nebo dokonce v nějakém smyslu pozitivní.
Souvisí to možná s tím, jak si společnost v různých epochách vážila cti. Co vlastně chápeme pod pojmem čest? Čest (od slovesa ctít) je vlastnost člověka, již lze charakterizovat jako morální kredit, vážnost, hodnověrnost nebo dobré jméno. Čest lze vyjádřit jako potenciál k získání důvěry nebo projevu úcty; se zvyšující se ctí tato pravděpodobnost roste. Čest je budována a udržována příkladným plněním závazků, vzdáváním se vlastních požitků nebo jejich vystavení riziku v nějaký prospěch jiného, pracovním nasazením, obecně takovým chováním, které je objektivně vnímáno jako žádoucí pro celou společnost. Pokles nebo ztrátu cti lze naopak očekávat od podvodu, zrady nebo zbabělosti. Čest patří mezi ty základní lidské pojmy, které je obtížné definovat: výkladové slovníky uvádí pro tento pojem zpravidla pět a více různých významových odstínů slova. V tradičních společnostech převládalo pojetí cti jako ocenění a úcty ze strany druhých, čest jako postavení, hodnost nebo pocta. S postupnou individualizací člověka a společnosti se zdůrazňuje spíše čest jako ocenění sebe sama, jako rys člověka, který se nemusí stydět sám před sebou. A pro milovníky bonmotů lze přidat i citát z Nikoly Machiavelliho:
„Není to titul, co dává člověku čest, nýbrž člověk, který dodává čest titulu.“
Ponechávám čtenáři, aby si z tohoto citátu vzal vše, co v něm najde. Každopádně je faktem že vnímání cti může být velmi subjektivní a že se nejedná o statek, který lze získat nějakou předepsanou procedurou. Slib jako vyslovené či zachycené prohlášení o tom, že slibující něco vykoná či strpí, je jednostranné právní jednání, které je součástí či počátkem mnoha právních vztahů. K jeho závaznosti zpravidla není třeba akceptace ze strany obmyšleného slibem. Na druhou stranu otázka právní vymahatelnosti slibu bude záviset na jeho obsahu a formě a může být vysoce problematická. Což ovšem souvisí spíše s materiální stránkou slibu než s otázkou cti. Žijeme v době, která je charakteristická pokusy o relativizaci práva. Ani čest není vnímána v tak absolutních hodnotách, jak by si asi zasloužila.
Řada osob – včetně těch veřejně činných – se soustředí spíše na to, aby se její skutky držely v oblasti právem nestíhatelné než v oblasti, kde by jejich jednání bylo vnímáno primárně jako čestné
Obávám se také, že pokud by tyto osoby měly volit mezi materiálním přínosem a ctí, nevybrali by si to druhé. Zvláštní kategorií jsou sliby, které se využívají v rámci různých volebních kampaní – tzv. volební sliby. Je obecně přijímaným principem, že jsou dávány – často lehkomyslně a bezuzdně – především proto, aby přinesly slibujícímu hlasy, ale že budou plněny jen do té míry, do které to volební výsledek dovolí. V reálném světě je však volebním slibům dáván po volbách jen velmi malý prostor – důležité je, co lze uplatnit v zájmu toho, aby se mocenská pozice zvolených posílila či upevnila. A často jsou tyto sliby dávány s plným vědomím, že po volbách se nějak uvidí.
Možná by bylo případnější, aby se některým prohlášením říkalo spíše volební lež než volební slib
Zkusme si přát, abychom žili ve společnosti, kde bude mít čest větší cenu než zůstatek bankovního účtu se šesti a více nulami.
Jde o názor autora, nikoli legalTV
