Argument je základním stavebním kamenem jakéhokoliv právního vyjádření či podání. Musí být srozumitelný, jednoznačný a logicky vystavěný. Je rovněž prezentován jako jediné logické vysvětlení skutkového děje nebo jako jeho legitimní alternativní vysvětlení.
Právní argument samozřejmě nemůže sám o sobě pravdu stvrdit či prokázat. To je úkolem dokazování a důkazní prostředky a způsob jejich provedení stanovuje poměrně přesně zákon. Nicméně pravdivost argumentu je samozřejmě důležitá. Čím pravdivěji působí, tím má v celkové konstrukci stanoviska větší význam.
Pravda a lež
Pravda má v jakémkoliv sporu nebo diskusi samozřejmě důležitou roli. Principem pravdy a lži se právní teorie zabývá od nepaměti. Nicméně spíše u svědků než u stran a jejich právních zástupců. Důkazy a svědecké výpovědi musí pravdu odhalovat co nejvíce, aby se platnost a legitimita argumentů prokázala.
Proto se zejména na svědky kladou poměrně vysoké nároky a jejich motivace mluvit pravdu byla v různých dobách zajišťována různě
Pohrůžkou trestu, zastrašením věčného zatracení, zařazením lži, resp. křivého svědectví jako jednoho z těžkých hříchů nebo složením přísahy. Znění této přísahy se sice různilo, ale jeho podstatou bylo téměř vždy, že svědek bude vypovídat „pravdu, celou pravdu a nic než pravdu“. Tato formulace souvisí s tím, jak je v právní teorii definována nepravda, nebo – chcete-li – lež.
Lži se člověk může dopustit jednak ve formě suppresio veri (potlačováním pravdy) tak, že z pravdivých informací vybere jen vybraná fakta, která se mu hodí a ty, které se mu nehodí a které – prezentované ve vzájemné souvislosti a s úmyslným vynecháním některých faktů – mohou skutečnost interpretovat poněkud jinak. Druhá forma lži je pak suggestio falsi – tedy vědomé uvádění nepravdivých informací jako pravdivých s úmyslem vytvořit jiný, alternativní obraz skutečnosti. Není snad třeba zdůrazňovat, že ani jedna z uvedených forem není akceptovatelná (snad s výjimkou obhajoby ve věcech trestních, kde zákon dává obžalovanému právo hájit se tak, jak uzná za vhodné).
Volební diskuse
Argumentace v rámci právního řízení a argumentace v rámci neformální diskuse se samozřejmě liší.
V rámci diskuse se neprovádí formalizované dokazování a žádná omezování ohledně pravdivosti argumentů se neuvádí
Přidáte-li k tomu fenomén doby postfaktické, kdy vlastně nezáleží na tom, jak věci opravdu jsou, ale jak navenek vypadají a fenomén sociálních sítí, kde většina „diskutujících“ ignoruje argumenty ostatních a vrtohlavě opakují svou mantru, (a to, pokud možno urážlivě a anonymně), octnete se v neurčitém oparu intelektuální nicoty a nesnášenlivosti, kde pravda a lež ztrácejí svou tvář a nikdo je nerozezná.
Úplně zvláštním případem jsou však diskuse volební. U těch se setkáte s různými tezemi – například, že ve volební kampani je dovoleno vše, že účel světí prostředky a že dobro, které nadějný kandidát způsobí po svém zvolení, bohatě vyváží případné drobné fauly, kterých se cestou ke svému zvolení dopustí. Což je sice lež zcela zjevná, a navíc morálně značně pochybená, ale v psychice voliče se stejně nikdo nevyzná….
Autor: Martin Maisner
Jde o názor autora, nikoli legalTV
