Neexistuje politik, který by alespoň formálně nepodporoval digitalizaci justice. Problém je, že u obecných prohlášení to zpravidla končí. Nikdo se moc nepouští do konkrétních plánů, což budí podezření, že o tom mnoho nevědí a o tom, jak by se digitalizace justice měla řešit a v jakém časovém horizontu, raději moudře (či z opatrnosti) mlčí.
Tak například elektronický soudní spis.
Každý praktikující právník ví, jakou obrovskou úsporou času by byl elektronický spis vedený soudem, do něhož by účastník sporu a jeho právní zástupce měli dálkový přístup. Ti z nás, kteří ho měli – například u některých on-line platforem pro řešení sporů – vědí, jaký obrovský komfort pro účastníka nebo jeho právního zástupce to znamená. Nicméně to otvírá i další otázky.
Existuje například názor, že pokud je jednání soudu veřejné, měl by mít také do soudního sporu přístup každý, obzvlášť pokud bude on-line
Je to přece transparentní a přehledné a otevřené. A bude se digitalizace týkat jen nových spisů, nebo i těch, které jsou nyní vedené v papírové formě. A jak se bude digitalizovat směrem do minulosti? Jaký bude postup v případě poškození datových souborů nebo jejich náhlé nečitelnosti? Jak bude zajištěna kompatibilita a čitelnost datových souborů do budoucna? A kolik to bude stát?
Druhým obrovským prubířským kamenem je otázka on-line soudního řízení.
Technicky to jistě řešitelné je. Nicméně každý, kdo byl soudního či arbitrážního jednání přítomen prezenčně i distančně ví, že mezi distančním jednáním a prezenčním jednáním je přece jenom rozdíl. Mimika a řeč těla zprostředkovaná technickým přenosem nemůže zcela nahradit osobní přítomnost při jednání a o tom, že lze zcela zabránit tomu, aby předvolaný svědek nesledoval výpověď svědků, kteří vypovídají před ním, mám určité pochybnosti.
Určitě to však může být pohodlnější a u určitých typů řízení (například těch, které se odehrávají bez ústního jednání, osobních přednesů a výslechu svědků) se to jednoznačně nabízí
Třetí skupinu problémů tvoří problém identifikace a autentizace, která má dva zásadní aspekty.
Jeden znamená jasnou identifikaci oprávněné osoby například pro přístup do soudního spisu, a ten druhý znamená automatickou identifikaci osoby v určitém procesu (například softwarem který využívá metod biometrických metod) a který je obecně vnímána s mimořádnou obezřetností. Nejen kvůli tomu, že takový proces se zdá být mimo lidskou kontrolu, ale také ze zcela prostého důvodu, že se nějak nehovoří o tom, kdo by byl za chybu, způsobenou při identifikaci takovým systémem odpovědný.
Že by se to vyřešilo prohlášením, že se jednalo o technickou závadu?
Tzv. robotický soudce
A posledním – tentokrát opravdu kontroverzním – problémem je využití umělé inteligence v rozhodovacím procesu – tedy jakýsi robotický soudce. Ti, kteří prosazují zavedení rozhodování pomocí AI (tedy umělé inteligence), rádi používají argument, že zejména v zemích, kde je justice podfinancovaná a soudci tudíž více náchylní korupci, by zavedení robotického rozhodování – zejména u jednodušších agend – mohlo být vhodným protikorupčním opatřením, což je úvaha dosti naivní.Na druhé straně vždy bude záležet na tom, jak bude příslušný počítačový systém (který pro zjednodušení nazýváme „umělá inteligence“) naprogramován a jaké priority či premisy bude mít nastaveny pro své rozhodnutí.
I zde je ovšem otázka, kdo bude odpovědný za případné pochybení či vadné rozhodnutí. Opět technická závada?
Nelze se divit, že v rámci projednávání podkladů příslušné evropské legislativy (Artificial Intelligence Act) se vyskytla některá velmi vyhraněná stanoviska, zejména to, že žádnému člověku nesmí být v žádné fázi soudního rozhodování odepřen lidský soudce, a to bez ohledu na to, o jak jednoduché či bezvýznamné řízení se jedná. Proč? Marně mne napadá citát z Čapkovy povídky Poslední soud: „Protože člověk patří člověku.“
Jde o názor autora, nikoli legalTV
