V rámci seriálu LEAGLE ONE o fotbalovém právu přicházíme s novým článkem tentokrát k nedávnému tématu, které v nedávné době značně otřáslo světem fotbalu. Soudní dvůr Evropské unie, tzv. SDEU (Court of Justice of European Union) totižna začátku října 2024 vydal rozhodnutí o předběžné otázce, které může zásadním způsobem změnit přestupový trh ve světovém fotbale.
Ačkoli SDEU zkoumá pouze soulad určitého prvku práva s právem Evropské unie, lze důvodně očekávat, že se pravidla přestupů změní v globálním měřítku. V tomto případě ani tolik nehraje roli fakt, že je Evropa jednoznačně těžištěm světového fotbalu, a to po stránce kapitálu, hráčských talentů, nebo tradice. Roli hraje skutečnost, že fotbalový trh je globální a jen velmi těžko by Mezinárodní federace fotbalových asociací tzv. FIFA (Fédération Internationale de Football Association) vytvořila dva paralelní systémy s výjimkami pro přestupy z mimoevropské části trhu do Evropy a naopak. Změnit se tedy budou muset některá pravidla FIFA, která platí celosvětově pro všechny členy této organizace.
Pro pochopení širšího kontextu případu, vedeného SDEU pod značkou C-650/22, tzv. Případ (Lassana Diarra a FIFPRO v. FIFA a URBSFA) je nutné nejdříve popsat některé faktické skutečnosti. Případ se týká Lassana Diarry, bývalého fotbalového hráče elitních světových klubů jako je Real Madrid CF, Chelsea F.C., Arsenal F.C. nebo Paris Saint Germain. Tento bývalý fotbalista, převážně hrající na pozici defensivního záložníka však působil také v několika menších klubech a jedním z nich byl Futbolny Klub Lokomotiv, také známý jako FK Lokomotiv Moskva.
Dne 20. srpna 2013 podepsal Diarra čtyřletý profesionální kontrakt s moskevským FK Lokomotivem. O rok později, 22. srpna 2014 byl tento kontrakt ze strany FK Lokomotiv Moskva jednostranně ukončen, z důvodu Diarrova nevhodného chování a neplnění povinností vyplývajících ze smlouvy s klubem. FK Lokomotiv následně podal ke Komoře pro řešení sporů FIFA, tzv. DRC (FIFA Dispute Resolution Chamber) podnět k uložení povinnosti, aby Diarra klubu uhradil náhradu škody ve výši 20 milionů EUR, přičemž klub tvrdil, že porušením smlouvy Diarrou došlo k „ukončení smlouvy bez oprávněného důvodu“ ve smyslu ustanovení oddílu 4 Pravidel ohledně statusu a přestupů hráčů, tzv. RSTP (Regulations on Status and Transfer of Players). V případě takového ukončení smlouvy je hráč povinen uhradit klubu, s nímž smlouvu ukončil (příp. porušil smlouvu způsobem, který je důvodem k jednostrannému ukončení), kompenzaci dle článku 17 odst. 1 RSTP. Na základě ustanovení článku 17 odst. 2 RSTP je za uhrazení takové kompenzace společně a nerozdílně s hráčem odpovědný další klub, se kterým hráč uzavřel novou smlouvu po ukončení původní smlouvy. Tato solidární odpovědnost nového klubu, který s hráčem uzavře smlouvu, neplatí v případě, kdy nový klub prokáže, že nezavinil ukončení, či porušení smlouvy mezi daným hráčem a jeho předchozím klubem, což může být v praxi velmi složité, až v podstatě téměř nemožné prokázat.
Advokacie
V průběhu února 2015 projevil zájem o Diarrovy služby belgický klub Sporting du Pays de Charleroi SA, tzv. Charleroi, Charleroi se na případné povinnosti podílet se na kompenzaci FK Lokomotiv Moskva nechtěl, a dokonce podmínil uzavření smlouvy s Diarrou tak, že klub Charleroi bude ujištěn, že mu nevznikne povinnost se na kompenzaci podílet. Diarra se s tímto obrátil na FIFA a Belgickou královskou fotbalovou asociaci tzv. URBSFA (Union Royale Belge des Sociétés de Football-Association), avšak žádaného ujištění se mu nedostalo. Ve světle vzniklé nejistoty Charleroi kontrakt s Diarrou neuzavřel a ten byl i nadále bez angažmá. Mimo ujištění ohledně kompenzace Diarra dále zjišťoval, zda by vůbec bylo možné, aby byl u Charleroi registrován. V této věci bylo Diarrovi ze strany URBSFA sděleno, že k jeho registraci dojít nemohlo, jelikož dosud nebylo vydáno Mezinárodní osvědčení o přestupu, tzv. ITC (International Transfer Certificate). ITC je nezbytné k uskutečnění transferu, jelikož se jedná o potvrzení toho, že došlo k ukončení smluvního vztahu mezi hráčem a klubem.
V květnu 2015 DRC částečně vyhověla nároku ruského klubu FK Lokomotiv Moskva a uložila Diarrovi povinnost zaplatit částku ve výši 10,5 milionu EUR. DRC též rozhodla, že ustanovení článku 17 odst. 2 RSTP se na Diarru v této věci dále neaplikuje. O rok později, v květnu 2016, rozhodnutí DRC ohledně kompenzace ve výši 10,5 milionu EUR potvrdil Sportovní arbitrážní soud, tzv. CAS (Court of Arbitration for Sport). Diarra tedy nakonec nebyl žádným klubem zaměstnán téměř jeden rok, od konce srpna 2014 až do 24. července 2015, kdy došlo k jeho přestupu, jakožto volného hráče, do francouzského klubu Olympique de Marseille.

Mezitím ve věci podal v prosinci 2015 Diarra žalobu k belgickému Obchodnímu soudu v Hainautu (tribunal de commerce du Hainaut, Charleroi), skrze niž požadoval, aby FIFA a URBSFA zaplatily odškodné ve výši 6 milionů EUR za ztrátu, kterou údajně utrpěl tím, že v roce 2015, po konci smlouvy s FK Lokomotiv Moskva, nemohl být zaměstnán z důvodu výše uvedené solidární odpovědnosti ohledně kompenzace dle článku 17 RSTP. V lednu 2017 shledal belgický Obchodní soud v Hainautu nárok ohledně Diarrova ušlého zisku z období bez angažmá oprávněným a uložil FIFA a URBSFA zaplatit předběžnou částku náhrady.
FIFA se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Odvolacímu soudu v Mons (Cour d’appel de Mons), který se obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, zda vzhledem ke specifičnosti sportu, zejména pokud jde o řádný průběh sportovních soutěží, mají být sporná pravidla považována za omezení volného pohybu pracovníků a hospodářské soutěže ve smyslu Smlouvy o fungování Evropské unie, tzv. SFEU (Treaty on the Functioning of the European Union).
Přesné znění předběžné otázky je následující:
Mají být články 45 a 101 SFEU vykládány tak, že brání:
1.principu, podle něhož hráč a klub, který ho chce zaměstnat, nesou společnou a nerozdílnou odpovědnost za náhradu škody vůči klubu, jehož smlouva s hráčem byla ukončena bez oprávněného důvodu, jak je stanoveno v článku 17 odst. 2 FIFA RSTP, ve spojení se sportovními sankcemi podle článku 17 odst. 4 RSTP a finančními sankcemi podle článku 17 odst. 1 RSTP;
2.možnosti asociace, do níž patří bývalý klub hráče, nevydat mezinárodní přestupní certifikát nezbytný k tomu, aby mohl být hráč zaměstnán novým klubem, pokud existuje spor mezi tímto bývalým klubem a hráčem (článek 9 odst. 2 RSTP a článek 8 odst. 2 bod 7 přílohy 3 RSTP)?
Článek 45 SFEU zajišťuje volný pohyb pracovníků v rámci Evropské unie. Zakazuje jakoukoli diskriminaci pracovníků členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnání, odměňování a pracovní podmínky. Umožňuje občanům EU ucházet se o pracovní místa, volně se pohybovat a pobývat v členských státech za účelem zaměstnání a také setrvat v zemi po skončení pracovního poměru. Výjimkou jsou pracovní místa ve veřejné správě, na která se tento článek nevztahuje. Omezení mohou být uplatněna z důvodů veřejného pořádku, bezpečnosti nebo ochrany zdraví.

Článek 101 SFEU zakazuje dohody, rozhodnutí a jednání mezi podniky, které narušují hospodářskou soutěž na vnitřním trhu EU a mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zakázány jsou zejména praktiky, jako je určování cen, omezování výroby či technického rozvoje, rozdělování trhů, diskriminační podmínky nebo podmiňování smluv nepřiměřenými závazky. Takové dohody jsou od počátku neplatné. Výjimky jsou možné, pokud dohody přispívají ke zlepšení výroby, distribuce nebo technického pokroku, poskytují spotřebitelům přiměřené výhody, neobsahují zbytečná omezení a nezpůsobují vyloučení hospodářské soutěže na podstatné části trhu.
V řízení, zahájeného na základě výše zmíněné předběžné otázky, vydal dne 4. října 2024 SDEU rozhodnutí v Případu, tzv. Rozhodnutí. SDEU porovnával oprávněnost FIFA regulovat volný pohyb pracovníků a omezení hospodářské soutěže také z hlediska, zda regulace sleduje legitimní cíle v obecném zájmu a dále dle principu proporcionality.
Jako předběžný bod SDEU konstatuje, že pravidla, která jsou předmětem sporu v hlavním řízení, mají přímý dopad na pracovní podmínky hráčů a tím pádem i na jejich ekonomickou činnost. Navíc, protože složení týmů je jedním z klíčových parametrů soutěží, musí být tato pravidla považována za pravidla, která mají přímý dopad na podmínky výkonu ekonomické činnosti vyplývající z těchto soutěží a na konkurenci mezi kluby, které tuto činnost vykonávají. Tato pravidla tedy spadají do působnosti článků 45 a 101 SFEU, které SDEU, s ohledem na rozdíly ve sféře působnosti těchto dvou ustanovení, interpretuje postupně.
K souladu s článkem 45 SFEU nejprve SDEU konstatuje, že existuje omezení volného pohybu pracovníků. V této souvislosti upozorňuje, že projednávaná pravidla mohou diskriminovat hráče, kteří chtějí vykonávat svou ekonomickou činnost pro nový klub usazený na území jiného členského státu, než je stát jejich bydliště nebo současného pracoviště, tím, že jednostranně ukončí svou pracovní smlouvu s bývalým klubem, což může být nebo nemusí být považováno za ukončení bez oprávněného důvodu. Kombinace těchto pravidel má za následek, že kluby nesou významná právní rizika, nepředvídatelná a potenciálně velmi vysoká finanční rizika a závažná sportovní rizika, která mohou jasně odradit kluby od uzavření smluv s takovými hráči.
Pokud jde o možné ospravedlnění regulace, SDEU uvádí, že zajištění řádnosti sportovních soutěží představuje legitimní cíl obecného zájmu, který může sportovní asociace sledovat. Zachování určité míry stability v soupiskách hráčů klubů a tím i kontinuitu souvisejících smluv může být považováno za prostředek přispívající k dosažení tohoto cíle.
Nicméně SDEU se domnívá, že dotčená pravidla RSTP pravděpodobně přesahují rámec nezbytný k dosažení tohoto cíle. Týká se to zejména kritérií pro výpočet kompenzace splatné v případě jednostranného porušení smlouvy hráčem „bez oprávněného důvodu“. Tato kritéria se zdají být spíše zaměřena na ochranu finančních zájmů klubů v ekonomickém kontextu specifickém pro přestupy hráčů než na zajištění řádného průběhu sportovních soutěží.

SDEU dále konstatuje, že rozhodnutí URBSFA může být považováno za neoprávněné podle článku 101 odst. 1 SFEU, pokud má za cíl nebo za následek zabránění, omezení nebo narušení hospodářské soutěže. V tomto případě dotčená pravidla RSTP představují zásadní a trvalé omezení hospodářské soutěže mezi kluby při přeshraničním „náboru“ hráčů, což nelze ospravedlnit zvýšením efektivity nebo jinými přínosy.
SDEU tedy rozhodl, že dotčená pravidla jsou neslučitelná s články 45 a 101 SFEU. Aby mohla případně zmíněná pravidla FIFA v kolizi v články 45 a 101 SFEU obstát, muselo by být prokázáno, že nepřekračují rámec nezbytný k dosažení legitimních cílů.
V oficiálním vyjádření k Rozhodnutí, zástupce FIFA sdělil, že ačkoliv Rozhodnutí přináší nutnost zavést několik zásadních změn, tak klíčové elementy přestupního systému v rámci fotbalového světa zůstávají a zůstanou nezměněny. Dle vyjádření se jedná se především o pravidla ohledně registračních období, přestupů a registrace hráčů, uplatňování sportovních sankcí, kompenzací za trénink a mechanismů solidarity pro odměňování tréninkových klubů, mezinárodních přestupů nezletilých hráčů, systému řešení sporů na ochranu hráčů a klubů při porušení smlouvy.
FIFA evidentně považuje Rozhodnutí za velice podstatné. Vůbec poprvé v historii totiž v říjnu 2024 vytvořila fotbalové veřejnosti přístupné Globální diskuzní fórum (Global Discussion Forum) v přímé souvislosti s vydáním Rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto diskuzního měli zájemci možnost se do 15. listopadu 2024 vyjádřit a diskutovat ohledně možností nového systému přestupních pravidel a změn článku 17 RSTP. Nejpodstatnější však bude konkrétní podoba konečného rozhodnutí Odvolacího soudu v Mons, který předběžnou otázku podal SDEU.
Shrneme-li vše výše uvedené, dojdeme ke skutečnosti, že nějaké změny fotbalový přestupní trh a jeho systém nejspíše v relativně brzké době čekají. Podoba těchto změn však není vůbec jasná. Je jisté, že případné změny pravidel budou zajímavé, i s přihlédnutím k faktu, že FIFA vzácně vyzvala zúčastněné strany a fotbalovou veřejnost k oficiální diskuzi.
