S dosti značným povykem, vně i zvenčí schválila Národní rada Slovenské republiky na počátku února novely zákonů, zasahující do oblasti trestního práva. Mimo jiné došlo ke zrušení Úřadu speciální prokuratury (ÚSP).
Nezávisle na tom, jaký je aktuální výsledek rekodifikace v oblasti trestní justice ve Slovenské republice, nesporné je, že k něčemu dojít nutně muselo. Spory o důvodnost trestních stíhání, zejména jde-li o veřejné osoby asi nejsou nikde ničím neobvyklým. Podobně jako spory o to, co ještě má být trestným činem, co už by mělo být řešeno v rámci civilního sporu anebo jaké tresty jsou přiměřené jsou asi obvyklé kdekoliv. Na Slovensku, ovšem, odhaduji, tak v posledních 15 až 20 letech aplikace trestního práva začala být systémovým problémem, což zcela zákonitě muselo přerůst v problém politický.

A ten se vládní koalice pokusila vyřešit. Asi dost razantně, co je minimálně jedna z příčin značného vzedmutí vášní. Druhou příčinou pak jsou dost rozdílné názory na to, jak by mělo řešení vypadat. Včetně toho, zda rušit nebo nerušit ÚSP.
Podstatná část změn, pokud jde o trestní zákoník, je neoddiskutovatelně zcela důvodná. Míním změny trestních sazeb a celkově to, k čemu se chystáme také u nás v ČR.
Dekriminalizace a depenalizace.
Vytknout nic asi nelze ani zrušení zmíněného ÚSP. Úřadu, který pokud vím, nemá nikde v Evropě obdobu a od svého založení v roce 2004 byl jeho smysl předmětem kritické diskuse, neboť to, co úřad řeší, zvládají jinde běžné orgány státní žaloby. Definitivě pak do hrobu posunul USP jeho šéf, Dr. Lipšic, který rozhodně nepůsobil jako nestranný a nezaujatý prokurátor.
Vládní koalice prosadila změny v režimu legislativní nouze, kterou si zase až tak jistý nejsem. Naproti tomu jsem si zcela jistý, že legislativní změny nezasahují lidská práva, sledují akceptovatelný cíl a teprve časem se ukáže, zda to šlo nějak významně lépe. Mimo jiné i trochu podle toho, co se povede u nás. Zcela zbytečný pak je pokřik, který kvůli změnám spustil Eurokomisař pro spravedlnost Reynders.
