Začnu dvěma citáty. Podle prvého bylo za našich prarodičů ostuda dělat dluhy, za našich rodičů byla ostuda dluhy neplatit a za nás je ostuda dluhy vymáhat. Druhý zní doslovně takto: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Autorem prvého citátu je kolega, jeho nechci jmenovat, protože nevím, zda o to stojí.
Druhý citát je odstavec 4 čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož autor je snad dostatečně znám. Známo je či snad by mělo být, že pohledávka je majetkem svého druhu. Přesto byl schválen ve zkráceném řízení zákon, který de facto část pohledávky promíjí bez souhlasu věřitele.
Nestátní věřitelé
Pokud se stát rozhodne, že vyhlásí pardon na část svých pohledávek subjekty, které kontroluje a může tam princip milostivého léta prosadit interně, je to z ryze právního hlediska zcela v pořádku. Jestli to je dobré politicky už tak jisté není, naproti tomu to může mít zajímavý ekonomický efekt. A samozřejmě si zcela podle své vůle mohou o rozsahu pohledávek rozhodovat všichni „nestátní“ věřitelé.
Ovšem územní samosprávné celky rozhodně stát nekontroluje tak, aby mohl disponovat s jejich pohledávkami
Totéž platí i o příspěvkových organizacích územního samosprávného celku. Ale i jich, resp. jejich majetku se týká zákon o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce, schválený jednohlasně 1.6.2022. Obce a kraje tak přijdou nejen o proklínané úroky a smluvní pokuty, ale i o náklady, které dosud s vymáháním měly. A nikdo se ani nepřeptal, jestli to náhodou není protiústavní. No samozřejmě je.
Omezení vlastnického práva
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona není vlastnické právo absolutně neomezené. K čemuž je dodán citát z komentářové literatury, podle kterého je omezení vlastnického práva přípustné „…z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu… Omezení vlastnického práva z důvodu sociální funkce vlastnictví neboli z důvodu závazku vlastníka vůči společnosti je tedy přípustné, avšak pouze tehdy, pokud je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a zachovává vztah přiměřenosti mezi omezením pro vlastníka a výhodou pro ostatní.“
O náhradě v citátu ani v důvodové zprávě není ani slovo. Zato důvodová zpráva poukazuje na úpravu oddlužení, která je údajně něčím podobným. Což, mírně řečeno, není pravda
V rámci oddlužení soud rozhoduje individuálně o každém návrhu dlužníka. A z celé řady důvodů návrh může zamítnou. Jen namátkou uvádím například podání návrhu z nepoctivých důvodů, pokud dosavadní výsledky insolvenčního řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení atd. Podmínkou je též splácení alespoň části dluhu v rozsahu, který zjednodušeně řečeno je maximem toho, co lze z dlužníka reálně vymoci, aniž by byl demotivován být řádně zaměstnán nebo podnikat. Celé je to soudem kontrolovaným prosazením veřejného zájmu na tom, aby se dlužníci dostali z jinak beznadějné situace.
Nic z toho ale neplatí pro milostivé léto. Dle jeho úpravy je úplně jedno, kdo je dlužník, kolik dluží a jak k dluhu či spíše dluhům přišel
Jestli jde o skutečně „sociální případ“ anebo, jak naznačuje jedna ze zcela ignorované studie, většinově o muže v produktivním věku, který by byl dluh schopen splácet a také splatit, ovšem, dobrovolně není ochoten. Takže se všem plošně promine veškeré příslušenství, když zaplatí dluh a k tomu 1 500,- Kč.
Závěr
Podle zmíněné důvodové zprávy mělo milostivé léto I. očišťující efekt u 2,1 % dlužníků. Není mnoho a podobně to zřejmě dopadne i s milostivým létem II. O to ale nejde. Ať si každý sám odpoví na otázku, zda plošné promíjení části dluhů bez ohledu na důvod jejich vzniku a bez ohledu na osobu dlužníka je ve veřejném zájmu. A zda je rozumné. V souladu s Listinou to ale podle mne není.
