V současné době se stále častěji setkáváme s insolvencemi velkých firem, ve kterých figuruje množství malých (často retailových) věřitelů. Pokud je řeč o malých věřitelích, hovoříme o jejich velikosti v poměru k velikosti celého insolvenčního řízení. V tomto kontextu platí jedno:
“Malým” věřitelem je i věřitel s pohledávkou v řádu jednotek milionů korun
Není asi sporu o tom, že takovou pohledávku lze jen těžko označit za zanedbatelnou, a to především optikou zmíněného malého věřitele. Naznačený trend velkých insolvencí s malými věřiteli se začal vyskytovat již před propuknutím pandemie COVID-19. Za zmínku stojí například známý on-line prodejce módy ZOOT. Dopady pandemie COVID-19 do fungování businessu tento trend dále posílily. Z aktuálně řešených případů lze zmínit úpadek investiční skupiny Arca Investments, případně insolvenční řízení firem z koncernu C2H, mezi které spadají známé tuzemské módní značky pietro filipi či KARA Trutnov. Lze předpokládat, že další podobné případy nás v následujících měsících ještě čekají. Když se podíváme na detail podobných insolvenčních řízení, často zjistíme, že celkový objem pohledávek věřitelů, které byly do řízení přihlášeny, neodpovídá objemu pohledávek (závazků dlužníka), které dlužník v úvodu řízení deklaroval. Z toho plyne jednoznačný závěr:
Existuje určitá (nikoliv zanedbatelná) skupina věřitelů, kteří na uplatnění svých pohledávek jednoduše rezignují
Zpravidla se přitom jedná o ony „malé“ věřitele. Může za tím stát celá řada faktorů. Někteří malí věřitelé trpí určitou mentální rezervací k insolvenci jako takové. Mohou si pod tíhou špatného PR, které insolvence mezi obecnou veřejností bohužel má, učinit jednoduchý závěr, že uplatnění pohledávky nemá vůbec smysl. U jiných vyskytuje jistá míra studu v souvislosti s insolvencí a ne úplně šťastným investičním rozhodnutím. Ať jsou ale důvody pro nepřihlášení pohledávky jakékoli, má tento postup malých věřitelů ten efekt, že se z majetku dlužníka dostane vyššího uspokojení jiným věřitelům (často těm velkým), kteří se k uplatňování svých práv postaví aktivně.
V insolvenci platí, že budoucnost je nejistá a nejlepší způsob, jak ji předvídat, je ji vytvářet.
Proto lze malým věřitelům ve velkých insolvencích jednoznačně doporučit, aby aktivní roli na utváření své budoucnosti sehráli. Po rozhodnutí o úpadku ovšem běží poměrně krátká lhůta k přihlášení pohledávky (2 měsíce). Lhůta je propadná a tak není možné vyčkávat na to, jak se věci vyvinou a podle toho se zařídit.
Není-li věřitel aktivní hned na počátku řízení, lze hovořit už jen o ušlé příležitosti
Je velmi nešťastné odhadovat míru uspokojení pohledávek v samotném úvodu řízení, kdy je k dispozici málo informací o možných zdrojích plnění. Insolvenční právo zná celou řadu nástrojů, jak lze získat dodatečné zdroje uspokojení věřitelů, které se mohou v úvodu řízení jevit jako nedosažitelné. Některé z nich zmiňují kolegové Michal Žižlavský a Adam Sigmund v příspěvku „Maloobchod a vlna bankrotů“. Malí věřitelé mohou těžit také z nástrojů postihujících členy orgánů firem, pokud aktivně vstoupí do insolvenčního řízení. Je to spojeno s minimálními náklady ve srovnání s odměnou, která se může následně nabízet.
