Podle mého odhadu je slovo „dezinformace“ jedno z nejvíc používaných v poslední době. A pak ještě různá spojení, jako „šíření dezinformací“ nebo „boj s dezinformacemi“.
Všelikých bojovníků s dezinformacemi, zejména těch verbálních, jsou davy. Proti nim se ježí ti, kdož z nějakých důvodů mají zato, že zmíněný boj není nic jiného, než lépe či hůře přestrojená cenzura. A všichni dohromady vyrábějí značný názorový hluk, ovšem z pohledu práva dost inkoherentní. A upřímně řečeno, začasté i poněkud infantilní.
V právním státě, v němž je dovoleno vše, co není zakázáno, lze bránit šíření informací jen zákonem.
Jde totiž o jednu z forem svobody slova či projevu. Podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod lze svobodu slova omezit jen zákonem, a jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Bezpečnost státu
Podstatné tedy není to, lze-li nějakou zprávu označit za dezinformaci, ale zda jde o informaci, jejíž šíření by ohrozilo například bezpečnost státu. Nemá smysl se handrkovat o to, je-li informace informací nebo dezinformací, ale co je konkrétně jejím obsahem. Rovinu obecné diskuse o pravdivosti nějaké zprávy pomíjím.Informací, jejichž šíření je už nyní zakázáno, je relativně dost. Trestné je například šíření poplašných zpráv, schvalování trestného činu, popírání nacistického nebo komunistického, případně snad i jiného genocidia apod. Verbálně se lze dopustit i trestného činu výtržnictví. Zapovězeno pak je v rovině civilního práva nedovoleně zasahovat do něčí cti a vážnosti. A takových právních předpisů je nepochybně více.
Šíření dezinformací
Například tvrzení o tom, že dnes již legendární učitelku vyhodili ze školy za šíření dezinformací je nepřesné. Chcete-li, „dezinformací“.
Paní učitelka s velkou pravděpodobností dostala padáka prostě proto, že svými konkrétními výroky porušila konkrétní povinnosti učitele.
Tedy to, co pro ni plyne ze školského zákona, zákoníku práce a dost možná i interních předpisů. Například netahat do školy politiku anebo nevyjadřovat ve škole extrémní postoje. Což platí obecně. Venku si říkej co chceš. V zaměstnání už dost záleží na majiteli firmy či obecně na zaměstnavateli. Otázkou, zda a jak se bránit nežádoucím informacím, se zmíním v dalším díle. Případně též problematice tvrzené, či údajné cenzury.
