Cenzura je historicky vnímána jako mocenský zásah do práva vydavatele publikovat texty svobodně, podle své úvahy. Zdůrazňuji vydavatele. To, že fakticky postihovala autory textu, který s vydavatelem nemusel být totožný je jistě podstatná část problému, ale pro další úvahu irelevantní.
A není důležité, zda vůle vydavatele byla znásilněna ex post, následnou cenzurou, nebo cenzurou předběžnou, případně rovnou autocenzurou samotného vydavatele. Dílem z přesvědčení, dílem dle vědomí, že „z tohohle by byl malér“. Což byla forma, typická pro dobu komunistického útlaku.
Z mého pohledu je důležitá svoboda vydavatele rozhodnout se, co bude publikovat
Kdo o tom rozhoduje
Ve svobodné společnosti až do nástupu sociálních sítí platilo zcela bezvýjimečně, že o tom, co bude publikováno rozhoduje vydavatel. Majitel nebo jeho pověřený zástupce.
I člověku, který nevyniká intelektuální hbitostí je jasné, že nemůže přijít k vydavateli časopisu a nárokovat si, aby otiskl jeho příspěvek
A nikoho nenapadne, že by to mohla být cenzura. Podobně do rozhlasu nebo televize se nikdo nedere s tvrzením, že ho prostě musí pustit do vysílání a nemohou ho cenzurovat.
Sociální sítě
Sociální sítě mají také majitele, ale pokud ten někomu smaže jeho text, vypukne vřava, v níž nejsilněji zaznívá právě námitka, že jde o cenzuru. Nejde. To jen majitel něčeho, co se mnohým jeví jako svobodný, obecně přístupný komunikační prostor, dává najevo, že existuje, síť je jeho on si se svým majetkem bude dělat to, co uzná za vhodné.
Objevují se názory, že sociální síť je něco jiného, než noviny nebo televize, jde o formu veřejné diskuse, a proto by z ní nikdo neměl být vylučován
Takže jsou vymýšlena, dokonce na úrovni EU, jakási pravidla, údajně na ochranu svobody slova.
Ve skutečnosti je to ale trochu jinak
Od povinnosti státu nezasahovat do svobody projevu, není-li realizována v rozporu se zájmy demokratické společnosti, bychom se měli přesunout k povinnosti státu, zajistit, aby kdokoliv mohl svobodu slova realizovat veřejným vystoupením. Jestli to je posun správným směrem je jistě věc diskuse.
V každém případě ale vidím dvě vady téhle ideji
Jednak je tu fakt soukromého vlastnictví, které lze omezit jen v důležitém zájmu demokratické společnosti. A za náhradu! Vadou dvě je uvažovaný způsob ochrany proti mazání. Mně známé projekty počítají, protože jinak to asi nejde, se soudním přezkumem důvodnosti smazání textu. Což mi připadá, krom jiných nedostatků, dost neoperativní.
Závěr
Je otázkou, jaký smysl bude mít dvouletý spor o smazaný příspěvek, i kdyby na konci bylo autorovo vítezství. V každém případě to ale nebude spor o cenzuru.