PRAHA „Klobouk dolů před doktorem Baxou, ale jeho stavovské okolí i občanská veřejnost ho v tom tehdy nechaly. Zdá se, že nám na nezávislosti justice nezáleží,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro Lidové noviny bývalý ministr spravedlnosti a nyní advokát Jan Kalvoda.
LN: V 90. letech jste se jako poslanec České národní rady i Poslanecké sněmovny a též jako místopředseda dvou vlád Václava Klause i ministr spravedlnosti podílel na transformaci totalitního právního řádu v ten demokratický. Když se nyní po čtvrt století ohlédnete zpět, máte pocit, že se podařila?
Ale ano, byl to historický moment a pro některé z nás šlo o generační výzvu. Věci jsem se účastnil od svého prvého sněmovního dne v únoru 90, jako předseda ústavněprávního výboru ČNR.K tomu ohlédnutí. Úspěch transformace právního řádu mám sklon hodnotit podle toho, jak se s ním zachází. Jak ho respektuje stát sám a jak na něho spoléhají jeho občané. Prostě jak v zemi „práva jdou“. Ne podle toho, jak je hodnocen experty, jak je technicky souladný a inteligentní, ale jaký význam státní komunita vlastním pravidlům přiznává. Jinými slovy, zda jde o právní stát či alespoň autentický pokus o něj. A tady jsem skeptický a nehodlám slavit.
LN: Kdybyste měl tehdejší transformaci vyjádřit jedním slovem nebo se alespoň pokusit o její leitmotiv, co byste řekl?
Leitomotiv byl vlastně zřejmý od počátku, žádný objev. Šlo o dvě základní témata každé ústavy, o organizaci státní moci a katalog základních práv. Teď nemluvím o velkých ústavních kodifikacích, Listině základních práv a svobod a Ústavě, ale o okamžitých reakcích ještě kooptovaných zákonodárných sborů, a normách, připravených okamžitě po přelomu roku 89.
Celý článek naleznete zde.
