O schválení výplaty podílu na zisku rozhoduje statutární orgán společnosti. Toto rozhodnutí by mělo být přijato těsně před plánovaným vyplacením, aby reflektovalo aktuální ekonomickou situaci společnosti. Členové statutárního orgánu mají povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, což zahrnuje postup odpovědný, informovaný a pečlivý. Porušení této povinnosti může vést k odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti.
Při výplatě podílu na zisku musí být dodrženy zákonné požadavky, včetně provedení všech nezbytných testů, jak již bylo nastíněno výše. Provedení příslušných testů leží nejen na valné hromadě, ale také na statutárním orgánu, avšak v konečném důsledku za proces rozdělení a výplaty odpovídá statutární orgán. Je to totiž právě statutární orgán, kdo předkládá valné hromadě účetní závěrku a s ní i návrh na rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů společnosti. Pokud by valná hromada rozhodla o rozdělení v rozporu s některým z bilančních testů, odpovídá právě statutární orgán za jejich nevyplacení, protože jejich vyplacení by bylo v rozporu se zákonem. Statutární orgán nesmí provést výplatu, pokud by to vedlo k úpadku společnosti. Pokud by z důvodu nepříznivého výsledku testů nebyl podíl vyplacen do konce příslušného účetního období, právo na jeho výplatu zaniká a prostředky se zaúčtují zpět na příslušné účty, případně do nerozděleného zisku z minulých let.
Bilanční testy
Odpovědnost za řádný postup a dodržení zákonných pravidel při rozdělení a výplatě podílu na zisku a jiných vlastních zdrojích je dle zákona rozdělena mezi valnou hromadu a statutární orgán (popř. kontrolní orgán). Konečná odpovědnost za řádné provedení testů (minimálně posledního testu – testu insolvence) je však na statutárním orgánu. Zákon proto definuje tzv. bilanční testy. Tyto testy zajišťují, že rozdělení bude finančně i právně v souladu se zákonem.
Byznys
Jak firmy rozdělují zisky? 1. díl
První bilanční test
Podle § 34 odst. 2 ZOK se maximální částka k rozdělení stanoví jako součet výsledků hospodaření běžného a minulých účetních období, doplněný o volné fondy. Nepoužitelné fondy, jako jsou zákonem nebo stanovami chráněné rezervní fondy, je třeba z výpočtu vyloučit. Mezi nedisponibilní fondy patří například rezervní fondy na vlastní akcie nebo fondy vzniklé z přecenění majetku. Pokud je výsledný součet záporný nebo nulový, zisk nelze rozdělit. Pokud je kladný, je dále snížen o příděly do zákonných a stanovených fondů a případné neodepsané náklady na vývoj. Při rozhodování o rozdělení podílu na zisku a jiných vlastních zdrojích společnosti je valná hromada povinna tento test provést a v případě, že nebude úspěšný, nesmí rozhodnout o rozdělení.
Druhý bilanční test
Tento druhý bilanční test, zvaný také jako test vlastního kapitálu popsaný v § 40 odst. 1 ZOK, posuzuje, zda rozdělení zisku neohrozí kapitálovou stabilitu společnosti. Z vlastního kapitálu vykázaného v účetní závěrce se odečítají částky určené k rozdělení a přičítá se základní kapitál spolu s fondy, které nelze rozdělit. Pokud by rozdíl mezi těmito částkami byl záporný, určenou částku nelze rozdělit. V takovém případě by měla valná hromada stanovenou částku k rozdělení adekvátně snížit, či případně od rozdělení úplně upustit.
Třetí bilanční test
Poslední test, test insolvence podle § 40 odst. 3 ZOK zakazuje výplatu z vlastního kapitálu nebo zálohu na podíl na zisku, pokud by tím vznikl úpadek společnosti. Tento test sleduje schopnost společnosti plnit své závazky a zabraňuje její destabilizaci. Rozhodnutí o výplatě provádí statutární orgán, který musí ověřit správnost prvního bilančního testu, testu vlastního kapitálu a provést test insolvence. Pokud společnost vykazuje náklady na vývoj, odečítají se neodepsané náklady od disponibilních zdrojů.
Úpadek je v insolvenčním zákoně definován jako stav, kdy společnost není schopna plnit své závazky, má je více než 30 dní po splatnosti a není schopná je uspokojit. Za úpadek se považuje i předlužení, tedy situace, kdy souhrn závazků převyšuje hodnotu majetku. Pokud statutární orgán dospěje k závěru, že test insolvence je pozitivní, pak i přesto, že by bylo valnou hromadou rozhodnuto o rozdělení zisku, nesmí k výplatě podílů na zisku přistoupit, v opačném případě by statutární orgán nejednal s péčí řádného hospodáře.
V případě, kdy statutární orgán není schopen sám tyto skutečnosti kvalifikovaně posoudit a uvedené testy provést, je povinen nechat tuto skutečnost posoudit osobou s odbornými znalostmi, aby dostál své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Toto posouzení auditorem nebo jiným odborným subjektem může sloužit jako podklad pro odůvodnění vyplacení podílů na zisku, nebo odmítnutí vyplacení, ale zejména může statutárnímu orgánu sloužit jako ochrana před společníky nebo jinými zúčastněnými subjekty.
Bilanční testy kontrolují nejen finanční stabilitu společnosti, ale také zákonnost rozhodnutí valné hromady. Cílem je zajistit, aby rozdělování zisku proběhlo v souladu s právními předpisy a neohrozilo ekonomickou stabilitu společnosti.
Právo na pevný podíl na zisku
z výše uvedeného postupu představuje právo na pevný podíl na zisku. Obecně ZOK stanovuje, že pevný podíl na zisku je splatný do 3 měsíců od schválení účetní závěrky valnou hromadou. Přesto je možné na základě výkladu ustanovení § 348 odst. 3 ZOK Nejvyšším soudem ČR[1] dospět k závěru, že společník, akcionář či jiná osoba má právo na vyplacení podílu už při splnění dvou podmínek: (i) dosažení zisku a (ii) úspěšné splnění zákonných bilančních testů umožňujících výplatu. Nejvyšší soud ČR v uvedeném judikátu totiž vyložil ustanovení § 348 odst. 3 ZOK tak, že právo na tento podíl vzniká již prvního dne následujícího účetního období. Někteří odborníci se v opozici k usnesení Nejvyššího soudu ČR domnívají, že schválená účetní závěrka je rovněž nezbytností pro vznik práva na pevný podíl na zisku, a to s odkazem na splatnost podílu na zisku na základě schválené účetní závěrky, jak stanovuje ZOK. Vzhledem k tomu, že výše zisku jako takového, nebo skutečnosti, zda společnost za dané účetní období vůbec zisk vytvořila, se zjišťují právě z účetní závěrky, je otázkou, jakým způsobem by měla společnost k prvnímu dni následujícího účetního období zjistit skutečnou výši pevného podílu na zisku. Máme za to, že bez sestavení účetní závěrky není možné zjistit, zda byly splněny podmínky bilančních testů pro rozdělení zisku. Podle Nejvyššího soudu ČR je ale zákonná úprava týkající se vzniku práva na pevný podíl na zisku dispozitivní. Je tedy možné si moment vzniku práva na podíl na zisku a jeho splatnost upravit v zakladatelském právním jednání.
Opětovné rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů na základě podkladové účetní závěrky
ZOK nijak neomezuje, aby ve stanovené době bylo na základě podkladové účetní závěrky rozhodnuto o rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů vícekrát. Rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů je možné i opakovaně, pokud valná hromada původně nerozhodla o jejich rozdělení, nebo rozhodla pouze částečně. Podle obecného pravidla může valná hromada své rozhodnutí zrušit nebo změnit, pokud tím dosud nevznikly nevratné účinky. Za takové účinky se považují například zápisy do obchodního rejstříku, což však na výplatu zisku obvykle nedopadá.
V praxi to znamená, že pokud valná hromada rozhodne například k danému dni ponechat zisk ve společnosti, může během zbytku daného účetního období kdykoliv až do jeho posledního dne rozhodnout o jeho dodatečném rozdělení. Je tedy možné, že nejprve bude rozhodnuto o převedení zisku běžného účetního období do nerozděleného zisku minulých let a do konce účetního období bude znovu rozhodnuto o rozdělení zisku běžného účetního období, budou-li naplněny příslušné podmínky pro rozdělení zisku či jiných vlastních zdrojů. V takovém případě je však třeba současně revokovat rozhodnutí o převodu zisku do nerozděleného zisku minulých let, protože podkladová účetní závěrka by v nerozděleném zisku minulých let zdroj v takové výši neobsahovala.
Výplata rozděleného zisku a jiných vlastních zdrojů
Pokud statutární orgán společnosti rozhodne, že výplatě podílu na zisku nebo jiných vlastních zdrojích nic nebrání, zajistí jeho vyplacení společníkům či akcionářům či jiným oprávněným osobám. Podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích je obvykle splatný do tří měsíců od rozhodnutí valné hromady, pokud není ve společenské smlouvě či stanovách nebo v samotném rozhodnutí stanoveno jiné období. Pokud nic výplatě podílu nebrání, vzniká společníkovi či akcionáři nebo jiné oprávněné osobě nárok na vyplacení podílu a tento nárok je možné vymáhat po společnosti prostřednictvím soudu, pokud nebude vyplacen.
Daňové a právní souvislosti
Při výplatě podílů na zisku a jiných vlastních zdrojích je klíčové zohlednit daňové dopady, které mohou ovlivnit čistou částku určenou k výplatě. Podle aktuální právní úpravy musí být podíl na zisku řádně zdaněn, přičemž odpovědnost za zdanění příjmů připadá nejen společnosti, ale i samotným příjemcům.
Dále je nutné vzít v úvahu odpovědnost statutárních orgánů za zajištění, že výplata neproběhne v rozporu se zákonnými požadavky. Jedním z častých problémů je situace, kdy byla výplata provedena na základě nesprávných či zastaralých účetních údajů. Pokud dojde k porušení zákonných podmínek (zejména nesplnění bilančních testů), mohou být příjemci podílů povinni vrátit vyplacené prostředky, přičemž důležitou roli zde hraje otázka dobré víry.
Důsledky nesprávné výplaty
Výplata podílů na zisku nebo jiných vlastních zdrojích v rozporu s právními předpisy může mít závažné důsledky pro společnost i její statutární orgány. Členové statutárního orgánu mohou být odpovědní za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím a může jim být přičítáno, že nejednali s péčí řádného hospodáře. Nejvyšší soud ČR se ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3625/2017 zabýval tím, zda má společník povinnost vrátit podíl vyplacený v rozporu se zákonem. V této věci zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl, že takto vyplacený podíl drží společník oprávněně. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se dovozuje, že je možné, aby se společnost domáhala na společníkovi vrácení podílu vyplaceného v rozporu se zákonem, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
Za nesprávnou výplatu však není možné pouze považovat skutečnost, že výplata byla založena na rozhodnutí o rozdělení podílu zisku nebo jiných vlastních zdrojích společnosti, které bylo přijato na základě řádně schválené řádné účetní závěrky, avšak až na samém konci účetního období následujícího po účetním období, za nějž byla účetní závěrka sestavována. K ověření toho, aby rozdělení i výplata byly v souladu se zákonem, slouží totiž výše popsané bilanční testy.
Rozdělení a výplata zisku a jiných vlastních zdrojů v kapitálové společnosti podléhá přísným pravidlům a procesům, které zajišťují ochranu finanční stability společnosti a právní soulad celého postupu. Klíčovou roli hraje schválená účetní závěrka a rozhodnutí valné hromady, které může určit, zda zisk zůstane ve společnosti, nebo bude rozdělen mezi společníky či akcionáře nebo jiné oprávněné osoby. Před samotnou výplatou je statutární orgán povinen ověřit správnost testů provedených valnou hromadou a provést test insolvence, aby zajistil, že rozdělení neohrozí fungování společnosti. Nedodržení těchto pravidel může vést k tomu, že rozhodnutí nebudou mít právní účinky, vznikne odpovědnost statutárního orgánu za škodu nebo povinnost příjemců vrátit neoprávněně vyplacené prostředky.
[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017
Autoři: Mgr. Alexandra Kábrtová a Mgr. Jan Šíma, CEE Attorneys
