V posledních týdnech se opět ve veřejném prostoru dostalo větší pozornosti dani z nemovitých věcí. Většina diskutujících touto daní opovrhuje, považuje ji za nespravedlivou a domnívá se, že by měla být bez náhrady zrušena. Hlavním argumentem je několikeré zdanění příjmů, když musíme zaplatit nejen daň ze svého výdělku, ale do nedávna také daň z nabytí nemovitých věcí a po pořízení nemovitosti pak každoročně daň z nemovitých věcí. Pochopitelně opět z již jednou zdaněného příjmu.
Vnitrostátní dvojí zdanění je pokládáno za nesprávné a nespravedlivé, zejména pokud dopadá jen na vybrané věci – v podmínkách České republiky právě na nemovitosti a také na motorová vozidla, pokud jsou užívána k podnikání. Nejblíže ke zrušení nemovitostní daně jsme byli v roce 2003, kdy v Poslanecké sněmovně proběhlo hlasování o jejím zrušení. Mezi důvody předkladatelé uváděli nejen opakované zdanění téže věci, ale poukazovali též na neúměrně nízkou výši výnosu daně vůči administrativní zátěži a argumentovali i tím, že se jedná o daň demotivující, neboť jí jsou postiženi občané, kteří svůj příjem neutratí v předmětech denní spotřeby, ale šetří a investují své úspory do pořízení domu, pozemku či bydlení.
Návrh na zrušení daně nenašel dostatečnou podporu
Pravdu má nepochybně Karel Engliš, když uvádí, že „daň nemá ničiti zdroje, z nichž plyne“(1). Ani Engliš však toto tvrzení nevztahoval k nemovitostní dani, a naopak ji považoval za jeden z pilířů daňového systému. Samotná daň je jednoduchá na správu, má dlouhodobě stabilní výnos, není možné přenést nemovitost do zahraničí a daňový únik je tak téměř nemožný. Zdanění spotřeby přírodních zdrojů – půdy a pozemků jakožto vzácného a obtížně obnovitelného zdroje – je základním parametrem ekologického principu zdaňování. Argumenty pro zachování daně mohou být též psychologické; do jisté míry je možné předpokládat, že subjekt platící daň bude mít snahu nenechat svoji nemovitost chátrat či ležet ladem, ale bude se snažit o její maximální využití formou pronájmu, obdělávání pozemků atp. V rámci obhajoby daně z nemovitých věcí je však třeba vyzdvihnout především princip užitku: získám jako vlastník nějaký prospěch, pokud daň uhradím? Jsem přesvědčen, že ano. Obec jako beneficiář daně často vybudovala potřebnou infrastrukturu, stará se o úklid komunikací, zajišťuje veřejné osvětlení, chrání můj majetek (obecní policie, hasiči), zabezpečuje fungování škol a školek, buduje parky a dětská hřiště, pečuje o veřejnou zeleň, dotuje hromadnou dopravu atd. Všechny tyto aspekty zvyšují hodnotu nemovitosti. Bohužel, většina poplatníků daně si těchto faktů není vědoma, případně argumentuje tím, že platí i jiné daně.
Nemovitostní daň je jediná, jejíž celý výnos směřuje do rozpočtu obce, kde se nemovitost nachází
A jako vlastník nemovitosti mohu nejlépe vyhodnotit, zda je s výnosem nakládáno efektivně a zda získávám nějaký užitek. V tomto směru velmi postrádám jakékoliv informace ze strany obcí: každá obec může třeba i jen formou článku v radničních novinách názorně a jednoduše občanům prokázat, s jakým výnosem daně hospodaří a jakým způsobem a jak efektivně byly tyto zdroje utraceny v jejich prospěch.
Pakliže bude patrné, že z výdajů obce mám užitek větší, než je placená daň, nebudu mít problém ani se zvýšením daně
Ostatně, doporučení v tomto smyslu zaznívají i od OECD nebo Světové banky, které si také všimly, že zdanění nemovitých věcí v České republice je jedno z nejnižších na světě, a to i v porovnání s rozvojovými zeměmi. Na rozdíl od těchto institucí si však nemyslím, že cestou je nahrazení převažujícího jednotkového základu daně základem hodnotovým. Ten považuji za administrativně náročný a drahý.
Preferoval bych ponechání základu daně založeného na výměře
Pro stanovení sazeb daně bych se inspiroval v oblasti místních poplatků: pro každý druh nemovité věci (zemědělské pozemky, lesní pozemky, rodinné domy, byty, chaty, stavby pro podnikání apod.) by byla stanovena maximální výše sazby za metr čtvereční, kterou by si však obec mohla specifikovat obecně závaznou vyhláškou. Vedle toho by pro každý druh nemovitosti byla určena základní zákonná sazba pro případ, že obec vyhlášku nepřijme, protože nechce, nebo k tomu nemá dostatečné odborné znalosti. Tím by došlo zároveň k odstranění všech násobících koeficientů. V konečném důsledku by to znamenalo též zvýšení politické odpovědnosti volených představitelů obcí, kteří by byli motivováni vysvětlit voličům případné zvýšení daně.Nejsem pochopitelně tak naivní, abych prosazoval zvýšení daně z nemovitých věcí bez souvisejícího snížení jiných daní tak, aby nedošlo k nárůstu celkové daňové kvóty. V tomto směru měl zákonodárce několik vhodných příležitostí v loňském roce, kdy byla zrušena daň z nabytí nemovitých věcí a kdy se zrušením superhrubé mzdy výrazně snížila daň z příjmů fyzických osob. V druhém případě by možná ani nebylo nutné měnit rozpočtové určení výnosů daně, aby nedošlo k podfinancování obcí.
Daň z nemovitých věcí by jistě neměla být rušena
Naopak se nabízí její zvýšení, za předpokladu snížení jiných daní a zlepšení informovanosti občanů ze strany obcí. Ve shodě s jednou s mezinárodně nejuznávanějších expertek na oblast majetkových daní Joan Youngman se domnívám, že je to dobrá daň (2)
Jde o názor autora, nikoli legalTV
(1) Engliš, K., Národní hospodářství, Praha: Fr. Borový, 1928, s. 347
(2) Youngman, J., A Good Tax, Cambridge, MA: Lincoln Institute of Land Policy, 2016
